ECLI:CZ:US:2020:2.US.1289.20.1
sp. zn. II. ÚS 1289/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maríka, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2020 č. j. 1 Ad 24/2019-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že výrokem II. shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok II. rozsudku městského soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že napadeným výrokem II. rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a to tak, že stěžovateli byla na nákladech řízení přiznána částka 3 146 Kč - celkem 2 000 Kč za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání) podle ustanovení §7, §9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), 2 x 300 Kč jako náhrada hotových výdajů za dva úkony a 546 Kč jako náhrada DPH. Předmětem řízení byla přitom žaloba, kterou se stěžovatel po žalovaném Ministerstvu práce a sociálních věcí domáhal přezkumu rozhodnutí o odejmutí dávky státní sociální podpory - příspěvku na bydlení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud pochybil, jestliže mu nepřiznal "náhradu za první poradu s klientem podle ustanovení §11 odst. 2 písm. b) advokátního tarifu" [pozn.: správně §11 odst. 1 písm. b) tamtéž]. Současně tvrdí, že jakkoliv se může tento případ "zdát jako bagatelní", nepřiznávání náhrady za první poradu s klientem je převažující praxí všech obecných soudů, která je však vadná. Žádnou ústavněprávní argumentaci však stěžovatel nepodává, a to přesto, že své podání v tomto směru doplnil až více než po jednom měsíci od okamžiku, kdy zaslal nijak neodůvodněné (blanketní) podání titulované jako "Ústavní stížnost".
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však městský soud v napadeném rozhodnutí nedopustil.
7. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna podle ustanovení §7 bod 3. tamtéž za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem. Odměna proto náleží za první poradu s klientem pouze v případě, kdy je mu zástupce nebo obhájce ustanoven; uvedené nemíří na situaci, kdy je účastník řízení zastupován advokátem na základě plné moci. Avšak i účtování porad u ustanoveného (jmenovaného) obhájce mají své hranice, jak již ústavní soud konstatoval například v usnesení sp. zn. II. ÚS 3523/15 ze dne 6. 1. 2016.
8. Ústavní soud ověřil, že rozsudek městského soudu je v souladu s příslušnými právními předpisy a je dostatečným způsobem odůvodněn. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu