ECLI:CZ:US:2020:2.US.1298.20.1
sp. zn. II. ÚS 1298/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Živnůstky, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, Ostrava - Nová Bělá, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 25 Cdo 1913/2019-184, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018 č. j. 71 Co 321/2018-150 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2018 č. j. 32 C 222/2017-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel po společnosti P. J. P. s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník") domáhal částky ve výši 2 540 000 Kč z titulu zásahu do svého práva na soukromí, k němuž mělo dojít jeho odchodem ze žalované společnosti (vedlejšího účastníka) a s tím spojenými pomluvami a navazujícím nedodržováním vzájemných smluv ze strany vedlejšího účastníka. Jeho žaloba však byla zamítnuta napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, což pak potvrdil ve svém napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě.
3. Okresní soud odmítl provést některé důkazy, které stěžovatel navrhoval, a to provedení důkazu fotografiemi a znaleckým posudkem ve vztahu k neoprávněnosti reklamace dřevní hmoty. Soud tento návrh zamítl, a to pro jeho nadbytečnost, neboť sám stěžovatel reklamace vůči vedlejšímu účastníkovi neuplatňoval a dohodl se s ním, že reklamovanou dřevní hmotu rozprodá, navíc by tento důkaz s ohledem na časový odstup a neexistenci dřevní hmoty bylo možno provést jen stěží. Soud rovněž zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědka Grossera, neboť jej shledal po provedeném výslechu svědka Bittnera a svědka Večeři jako nadbytečný. Uvedení svědci se dostatečně vyjádřili k tomu, jak probíhala spolupráce Opavské lesní, a.s., se stěžovatelem. Zamítnut byl i výslech stěžovatelem navržené svědkyně Semanové, účetní, která se měla vyjádřit ke sporné fakturaci, která však již byla dostatečně objasněna výslechem svědka Fojtáška a svědkyně Zavadilové. Taktéž byl zamítnut stěžovatelův návrh na důkaz dodacími listy a záznamy o reklamaci ze strany Opavská lesní, a.s., neboť z výpovědi svědka Večeři vyplanulo, že by skutečný průběh reklamací neobjasnily. Vzhledem k tomu, že okresní soud po provedeném dokazování neměl základ nároku stěžovatele za prokázaný, zamítl i návrh stěžovatele na výslech jeho dětí i jeho samotného k rozsahu zásahu do osobnostní sféry.
4. Odvolací soud svůj rozsudek ve sporu o ochranu osobnostních práv stěžovatele, která měla být zasažena tím, že vedlejší účastník v době od roku 2007 do konce roku 2013 převzal jeho obchodní partnery, založil na závěru, že nebylo prokázáno jakékoli jednání vedlejšího účastníka, jímž by zasáhl do osobnostních práv stěžovatele. Navíc uzavřel, že i kdyby uplatněný nárok existoval, byl by promlčen a vedlejší účastník vznesl námitku promlčení. Právo na relutární satisfakci podle §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012 (dále jen "obč. zák."), podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. Právo žalobce mohlo být uplatněno nejdříve 1. 1. 2014 a nejpozději 1. 1. 2017, žaloba byla však podána až 2. 5. 2017. Žaloba tak musela být zamítnuta již z důvodu promlčení uplatněného nároku.
5. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - kromě závěru o promlčení uplatněného nároku - zároveň na závěru, že žalovaná nezasáhla do osobnostních práv žalobce. Je zřejmé, že otázka souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy, předložená k posouzení dovolacímu soudu, není pro rozhodnutí podstatná, neboť nebyl-li by případný nárok stěžovatele promlčen, ani tak by mu nebyl přiznán, neboť soudy obou stupňů jej neměly za prokázaný.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že považuje za zásadní pochybení dovolacího soudu to, že se nezabýval jím uplatněným dovolacím důvodem spočívajícím v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil namítanou rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud ani soud odvolací nedostály požadavkům Ústavního soudu na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3766/14 nebo na nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15. Dále namítá, že k prokázání svých tvrzení navrhoval důkazy, které soud prvního stupně neprovedl. Stěžovatel se též dovolává extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, neboť soud prvního stupně neprovedl jeho některé důkazní návrhy a důsledkem toho tak nedošlo ke správnému zjištění skutkového stavu.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvození skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
11. K námitce neprovedení všech stěžovatelem navržených důkazů Ústavní soud poukazuje na to, že okresní soud dostatečně vysvětlil, proč tyto důkazy neprovedl, o čemž svědčí výše rekapitulované (v bodě 3) jeho odůvodnění. Všechna tři soudní rozhodnutí jsou dostatečně jasně a podrobně odůvodněna.
12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu