ECLI:CZ:US:2020:2.US.1300.20.1
sp. zn. II. ÚS 1300/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze, Rumunská 1798/1, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 28 Cdo 4309/2019-366, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2019 č. j. 8 Co 162/2019-330 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. dubna 2019 č. j. 12 C 7/2013-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl napadeným rozsudkem, že žaloba stěžovatelky jako správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v likvidaci, proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu a rozhodnutí ministra zemědělství, tak, že na zde specifikované pozemky zapsané v katastru nemovitostí jako vlastnictví České republiky se nevztahuje zákon o půdě, se zamítá. Výrokem druhým soud stanovil, že na další pozemky, uvedené v tomto výroku, se režim zákona o půdě nevztahuje a výrokem třetím rozhodl, že ohledně těchto pozemků se částečně nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu a rozhodnutí ministra zemědělství. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 8 Co 162/2019-330, a to výrokem I. a) že rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že ve vztahu k zamítnutým pozemkům se žaloba zamítá a žaloba se dále zamítá i ve vztahu k pozemkům parc. č. 494, 505 a 506 (tedy k části tzv. vyloučených pozemků); výrokem I. b) pak rozhodl tak, že na pozemky pare. č. 425/1 a 425/2 se režim zákona o půdě nevztahuje; výroky II. - V. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 11. 2. 2020 č. j. 28 Cdo 4309/2019-366 stěžovatelčino dovolání odmítl.
3. Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a domnívá se, že rozhodnutí obecných soudů nebyla podložena důkazy a nebyl zjištěn reálný skutkový stav, když soudy nevycházely z provedených důkazů, nýbrž prý z vlastních domněnek. Soudy navíc nevedly dokazování takovým způsobem, aby objasnily skutkové okolnosti nezbytné k posouzení, zda konkrétní pozemek naplňuje definici nepostradatelnosti a nepoučily žalobce řádným způsobem o důkazech, jež má k unesení důkazního břemene předložit.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Závěry obecných soudů v dané věci považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné, přijatelné a souladné se zásadami, tvořícími základy řádného soudního procesu. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by argumentace v napadených rozhodnutích neměla oporu v provedených důkazech, nebo že by závěry soudů byly jakkoli vyfabulované. Také Nejvyšší soud rozhodl s odkazem na svoji judikaturu a pro daný případ rovněž s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, když v sérii obdobných věcí Nejvyšším soudem vyložená soudní praxe obstála při přezkumu i v rovině ústavněprávní.
5. Za těchto okolností, zejména když se, jak je zřejmé, stěžovatelka domáhá přehodnocování provedeného dokazování, Ústavní soud do řešení konkrétní kauzy hlouběji neingeruje, neboť to mu nepřísluší. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takové pochybení ale Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Není jeho úkolem ani sjednocovat údajně nejednotnou judikaturu obecných soudů. Konečně lze připomenout, že ochrana přírody a krajiny má rovněž - stejně jako ochrana vlastnictví stěžovatelky - svůj ústavní rozměr (srov. čl. 11 odst. 3 nebo čl. 35 odst. 3 Listiny) Obdobně byly posouzeny také další stěžovatelčiny stížnosti, jak jí je známo, např. ve věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 873/20. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu