ECLI:CZ:US:2020:2.US.1313.20.1
sp. zn. II. ÚS 1313/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1/ O. V., 2/ V. V. a 3/ R. V. všichni zastoupeni JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2017 č. j. 42 C 216/2015-96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017 č. j. 72 Co 145/2017-127 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 303/2019-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti stěžovatelé podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé se každý samostatně prostřednictvím podané žaloby domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené jim údajně nezákonně nařízenou a jejich základní lidská práva a svobody poškozující domovní prohlídkou, která byla realizována na základě příkazu vydaného Okresním soudem v Kolíně ze dne 12. 2. 2014 č. j.. 20 Nt 855/2014-3, a to stěžovatel č. 1 ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a stěžovatelé č. 2 a č. 3 každý ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel č. 1 se dále domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy 800 000 Kč s příslušenstvím za újmu, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, konkrétně usnesením Policie ČR ze dne 10. 4. 2014 o zahájení trestního stíhání, na jehož podkladě bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro spáchání přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, které bylo skončeno až rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. 1 T 143/2014, jímž byl stěžovatel č. 1 zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by právě on spáchal skutek, pro nějž byl na základě obžaloby postaven státním zástupcem před soud.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 1. 2017 č. j. 42 C 216/2015-96 uložil žalované zaplatit stěžovateli č. 1 částku 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), naproti tomu zamítl žalobu, jíž se domáhal po žalované zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Žalobu stěžovatelů č. 2 a č. 3 na zaplacení částky každému 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III. a IV.) a dále rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali všichni účastníci řízení odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2017 č. j. 72 Co 145/2017-127 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) změnil jen tak, že žalobu co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak v tomto výroku, jakož i v zamítavých výrocích o věci samé (výrok II. až IV.) a ve výroku VI. o nákladech řízení napadený rozsudek potvrdil.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni stěžovatelé v rozsahu všech jeho výroků v části, ve které nebylo žalobě vyhověno, společným dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 303/2019-173 posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a proto je jako nedůvodné podle §243d písm. a) zákona č. 99/1963 S., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. v odpovídajícím rozsahu zamítl; ve zbývající části pak podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy a uvedli, že napadená rozhodnutí považují za ústavně nesouladná. Prvý stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy při určování výše zadostiučinění za jeho neoprávněné trestní stíhání postupovaly nesprávně, když si podle jeho názoru při srovnávání odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícími podobné skutkové okolnosti vybraly (na základě libovůle) jeden podobný případ, který je znám z úřední činnosti, a podle tohoto jednoho případu pak byla určena výše odškodnění. Stěžovatel č. 1 má za to, že v posuzované věci měly být srovnány všechny podobné případy, které jsou soudu známy. Dále stěžovatel č. 1 obecným soudům vytýkal, že mu neumožnily seznámit se s případem, který tyto soudy použily ke srovnání s jeho případem a při stanovení výše odškodnění nepřihlédly ke všem okolnostem a skutečnostem na straně obou srovnávaných poškozených. Stěžovatel č. 1 má za to, že ve srovnání s odškodněním běžně přiznávaným z jiných odpovědnostních titulů, je jemu přiznané odškodnění nepřiměřeně nízké.
7. Pokud se týká poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou všem stěžovatelům provedením domovní prohlídky dne 10. 4. 2014, stěžovatelé namítali, že domovní prohlídka byla vykonána v jejich rodinném domě, který se nachází v relativně malé obci, a proto neunikla pozornosti v podstatě žádnému z obyvatel této obce, proto namítali, že žalobu podali zcela oprávněně a opodstatněně a jejich žalobě mělo být i ohledně tohoto nároku vyhověno. Podle přesvědčení stěžovatelů, i domovní prohlídka, která byla sice prováděna v souladu s procesními předpisy (tj. v souladu s trestním řádem), ale která byla prováděna v rámci neodůvodněně vedeného trestního řízení, může způsobit osobám, v jejichž bydlišti byla tato domovní prohlídka prováděna, nemajetkovou újmu, za kterou odpovídá stát podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatelů postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejich nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy.
12. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými v posuzované věci soudem prvního stupně a shledal důvodným toliko odvolání podané žalovanou, a to jen z části. Nejvyšší soud poté dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu shledal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů jako správný.
13. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud rozhodoval nestranně, námitkami vznesenými stěžovateli se zabýval a zohlednil veškeré okolnosti souzené věci. Dovolací soud pak řádným způsobem přihlédl k základním právům stěžovatelů, náležitě se vypořádal se vznesenými dovolacími námitkami a v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelům jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu se jim nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
14. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Právní argumentace soudů není nepřijatelná či excesivní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry na úrovni podústavního práva přezkoumávat.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu