ECLI:CZ:US:2020:2.US.1314.20.1
sp. zn. II. ÚS 1314/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudů Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 1124/2019-46 ze dne 18. 9. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 34/2020-101 ze dne 3. 3. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím opatrovnických soudů, jimiž bylo rozhodnuto ve věci výchovy a výživy nezletilých dětí. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Shora citovaným rozsudkem soud I. stupně svěřil nezletilého T. a nezletilou L. do péče matky (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na jejich výživu počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí měsíčně 8 000 Kč pro nezletilého T. a 7 000 Kč pro nezletilou L. (výrok II) s tím, že výživné je splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem, k rukám matky nezletilých (výrok III). Dále rozhodl o styku stěžovatele s nezletilými dětmi. Takto bylo rozhodnuto k návrhu matky nezletilých dětí, která navrhla svěřit obě děti do své výlučné péče a otci uložit povinnost platit na ně výživné, jehož výši ponechala na úvaze soudu. Navrhla rovněž, aby soud rozhodl o styku otce s dětmi a souhlasila s ním v co nejširším možném rozsahu. Otec nezletilých navrhoval nejprve svěření dětí do péče společné, a pokud by takovéto uspořádání péče nebylo možné, navrhoval svěřit děti do péče střídavé, která by byla realizována tak, že by děti u něj pobývaly jednou za 14 dnů o víkendu a potom každý týden od úterního odpoledne, kdy by je vyzvedl ve škole do čtvrtečního rána, kdy by zajistil jejich účast na školním vyučování. Opatrovník nezletilých poukazoval na zájmy dětí. Navrhoval svěření obou do výlučné péče matky. Jak vyplývá z předmětného rozsudku, spor rodiče nezletilých vedli o kontaktu otce s dětmi v běžném pracovním týdnu. Oba byli za jedno v tom, že je na místě, aby se otec s dětmi vídal i ve všedních dnech. Matka nezletilých navrhovala, aby otec děti převzal vždy v úterý a ve středu ve školách, kam děti dochází, a do místa jejího bydliště je odevzdal opět v 19 hodin. Otec nezletilých navrhoval uspořádání, na základě kterého by děti v úterý ze školy vyzvedl a pečoval by o ně až do čtvrtečního rána, kdy by je opět do školy odvedl. V noci z úterka na středu a ze středy na čtvrtek by přespávali buď v místě bydliště otce v O., nebo ve společném bytě v P., kde si v průběhu řízení zařídil trvalé bydliště.
3. Soud uvedl, že otcem nezletilých navrhovaná péče je svým charakterem péčí společnou, která je současnou právní úpravou vyloučena, neboť s takovýmto uspořádáním musí souhlasit oba rodiče (§907 odst. 1 občanského zákoníku). Matka nezletilých však toto uspořádání rozhodně odmítla a nesouhlasil s ním ani opatrovník dětí. Otec nezletilých tedy požadoval, aby uspořádání péče o děti bylo nazváno péčí střídavou. Podle soudu však o střídavou péči nejde. Střídavá péče může mít i podobu asymetrické střídavé péče, kdy děti jsou v péči toho kterého rodiče nestejně dlouhou dobu, ovšem pokud soud rozhodl tak, že děti budou v péči otce jednou za čtrnáct dní od pátečního večera do nedělního večera a dvě odpoledne v týdnu, pak je tento podíl ve výrazném nepoměru. Rodiče nezletilých byli na zásadních bodech týkajících se uspořádání péče dohodnuti a spor byl veden toliko o přespávání otce v bytě v obvodu P., ulici M. Oba rodiče nezletilých byli za jedno v tom, že děti by se s otcem měly vídat i v běžném pracovním týdnu. S tím souhlasil rovněž opatrovník. Podle soudu je však nepochybné, že byt v ulici M. v P. je ve společném jmění obou rodičů a fakticky je byt využíván matkou dětí, která zde spolu s dětmi bydlí. Otec nezletilých užívá nájemní byt v O. Pokud by společný byt každý týden od úterý do čtvrtka užíval otec dětí, napětí v rodině by se jen zvyšovalo. Pokud by otec nezletilých o děti pečoval v uvedených dnech v týdnu v O., přinášelo by to naopak problémy v zajišťování školní docházky dětí, které střídavou péči rozhodně odmítly.
4. Proti rozsudku podali odvolání oba rodiče. Otec (ve zkratce) brojil proti rozsahu styku a matka proti stanovenému výživnému. Napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že opatrovnické soudy nerozhodly v nejlepším zájmu nezletilých, když bezdůvodně upozadily jeho výchovný vliv. Soudy nedostály své povinnosti vypořádat se se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že zájem nezletilých nebyl řádně posouzen z pohledu všech kritérií, ke kterým je soud povinen při rozhodování o svěření nezletilých do péče přihlédnout. Zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů. Pokud odvolací soud nesouhlas matky se společnou péčí vyhodnotil správně, pak stěžovatel trvá na tom, že jediným správným modelem, konformním s výše citovanými principy, je v poměrech této věci střídavá péče, která se bude realizovat ve společném bytě. Rodiče pak jsou povinni takovou péči strpět. V zájmu zachování poměrů, na které jsou děti zvyklé, navrhuje upravit střídavou péči tak, že děti budou v péči matky od pondělního odpoledne do úterního dopoledne a od čtvrtečního odpoledne do pátečního dopoledne a v péči otce od úterního odpoledne do čtvrtečního dopoledne. Víkendy, od pátečního odpoledne až do pondělního dopoledne, budou střídavé. Tím bude dosaženo výchovného působení 1:1. Úprava prázdnin může zůstat tak, jak je uvedena v napadeném rozsudku s tím, že by uvítal, aby byla zahrnuta dohoda o společném trávení Štědrého dne.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
10. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
11. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Vzaly v potaz zejména vzhledem k věku nezletilých potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Dále přihlédly k vyjádřenému názoru obou dětí a zohlednily i postoj opatrovníka. Oba soudy na základě přímosti a ústnosti soudního jednání rozhodly o svěření dětí do péče matky, přičemž své právní závěry dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu v souladu se stěžovatelovými požadavky, dojde-li ke změně poměrů či názoru dětí. Takový návrh však musí stěžovatel přednést opatrovnickému soudu, nikoli v rámci ústavní stížnosti soudu Ústavnímu.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu