ECLI:CZ:US:2020:2.US.135.20.1
sp. zn. II. ÚS 135/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Bahníka, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Jochem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2019 č. j. 26 Co 226/2019-62 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2019 č. j. 31 EXE 3733/2015-21, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovateli vznikl dluh na neuhrazeném zdravotním pojištění a penále vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen "VZP"). V roce 2010 stěžovatele informovala VZP o zahájení správního řízení ve věci nedoplatků na zdravotním pojištění, přičemž oznámení o zahájení správního řízení osobně převzal. Jednalo se o nedoplatky zdravotního pojištění a penále za období od 1. 9. 1997 do 31. 3. 2010. Krátce poté vydala VZP rovněž přehled vyúčtování, jež byl stěžovateli doručen dne 15. června 2010 náhradním způsobem poté, co si stěžovatel uloženou obálku nevyzvedl na poště.
2. Dne 7. dubna 2015 po kontrole období od 1. 4. 2010 do 28. 2. 2015 vydala VZP dva platební výměry na dlužné pojistné ve výši 44 700 Kč a na penále ve výši 47 726 Kč. Podle VZP k oznámení o správním řízení doručeném dne 30. března 2015 bylo přiloženo vyúčtování ze dne 16. března 2015. V platebních výměrech byl stěžovatel poučen o možnosti podat odvolání proti platebním výměrům, kterou však nevyužil. Dne 23. listopadu 2015 podala VZP exekuční návrh ve výši obou platebních výměrů a pověřila soudního exekutora vymáháním dlužných částek.
3. V květnu 2019 podal stěžovatel návrh na částečné zastavení exekuce. Součástí platebního výměru by mělo podle něj být vyúčtování konkrétních částek za konkrétní pojistná období. Dotazem na exekutorský úřad však zjistil právní zástupce stěžovatele, že v exekučním spise vyúčtování založeno není. Vyúčtování poskytla právnímu zástupci k jeho žádosti VZP, a ten z něj zjistil, že VZP v platebním výměru účtovala i penále z pojistného, ke kterému nemá právní titul, neboť již bylo promlčeno. Část vymáhaného penále se totiž vázala k pojistnému splatnému k 8. 10. 1997. Na právo předepsat dlužné pojistné a k němu akcesorické penále se v té době vztahovala pětiletá promlčecí lhůta, a VZP tak podle stěžovatele ztratila právo předepsat uvedené částky již dne 8. 10. 2002. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. května 2014 sp. zn. 4 Ads 67/2014. Z něj vyplývá, že přestože zákon o pojistném používá termín "promlčení", ve skutečnosti je jím míněno totéž, co soukromé právo označuje jako prekluzi. To znamená, že "správní orgán při zjištění promlčení nemůže předepsat či doměřit pohledávku, když mu toto oprávnění marným uplynutím lhůty již nesvědčí, a to bez ohledu na to, pro jaké důvody nebylo právo v tomto směru ve lhůtě uplatněno" (citace z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Podle stěžovatele tak byl naplněn "jiný důvod, pro který nelze vykonat rozhodnutí" ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a exekuce by měla být zastavena.
4. Podle VZP však v platebních výměrech bylo stanoveno období, za které byl dluh vyměřen, a přiloženo bylo i vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Přílohou exekučního návrhu je však pouze pravomocný, vykonatelný exekuční titul. Exekutorskému úřadu vyúčtování jako příloha tohoto titulu zasíláno není, neboť není potřebné pro vydání rozhodnutí o nařízení exekuce.
5. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. června 2019 č. j. 31 EXE 3733/2015-21 návrh na zastavení exekuce zamítl. Uvedl, že exekuční tituly jsou vykonatelné po formální i materiální stránce. Obranu o nemožnosti přezkoumat výši dluhu v exekučních titulech a tvrzení, že jimi bylo rozhodnuto o promlčeném či prekludovaném nároku, mohl stěžovatel uplatnit v řízení, které předcházelo vydání exekučních titulů, popřípadě v opravných prostředcích proti nim. Soud je exekučními tituly vázán a tato obrana až v exekučním řízení je pro nařízení a vedení exekuce nerozhodná. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4274/18 ze dne 26. 2. 2019, podle nějž je třeba exekuci zastavit v případě, kdy správní orgán v postavení veřejné moci sám vydal exekuční titul, ačkoli musel vědět, že postupuje v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu.
6. Krajský soud v Hradci Králové odvolání stěžovatele zamítl usnesením ze dne 15. října 2019 č. j. 26 Co 226/2019-62. Během nařízeného jednání dne 10. října 2019 u soudu zástupkyně stěžovatele k dotazu soudce uvedla, že není schopna vysvětlit, proč stěžovatel nevyužil svého práva podat odvolání proti platebnímu výměru. Krátce poté krajský soud odvolání zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že závěry Ústavního soudu jsou sice aplikovatelné na projednávaný případ, protože oprávněný (VZP) zde skutečně vystupuje jako orgán veřejné moci a bylo jím vydáno rozhodnutí soužící jako exekuční titul, nicméně nárok VZP není právem, který prekluduje (zaniká), ale pouze se promlčuje. Povinný (stěžovatel) měl možnost se bránit vznesením námitky promlčení v nalézacím řízení. Oprávněný nemá povinnost přihlížet k případnému promlčení z úřední povinnosti, a tedy ani vydání platebního výměru na již promlčené období není v rozporu se zákonem a v případě uspokojení takové pohledávky by nešlo o bezdůvodné obohacení. Rozhodnutí VZP podle rozhodnutí krajského soudu splňuje zákonné náležitosti a je řádným exekučním titulem, neboť platební výměr uvádí konkrétní období, za která je částka vypočtena a na vyúčtování pojistného odkázala VZP v oznámení o zahájení správního řízení,
7. Stěžovatel napadl usnesení okresního a krajského soudu ústavní stížností. Podle něj došlo těmito rozhodnutími k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek) a čl. 36 odst. 1 (právo na soudní a jinou právní ochranu) Listiny základních práv a svobod. Soudní ochrana stěžovateli nebyla podle jeho názoru poskytnuta proto, že obecné soudy se odmítly věcně zabývat námitkami vznesenými stěžovatelem v průběhu řízení, případně je hodnotily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
8. Na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá stěžovatel obdobnou argumentaci, kterou předestřel v řízení před okresním a krajským soudem. Opětovně uvádí, že exekuce byla nařízena na základě vadného exekučního titulu, neboť exekuční titul v exekučním spise postrádá vyúčtování konkrétních částek za konkrétní pojistná období, a není tedy zřejmé, za jaké období je penále vyúčtováno. Část pohledávky vymáhané v exekučním řízení je podle stěžovatele promlčená, respektive prekludovaná v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Za situace, kdy je exekuční titul vyloučen ze soudního přezkumu, neboť o opravném prostředku rozhoduje rovněž VZP, je podle stěžovatele na místě, aby byl exekuční titul soudně přezkoumatelný i v rámci exekučního řízení.
II. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
9. Vedlejší účastník řízení, VZP, nesouhlasil se stěžovatelem v tom, že by bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Zdůraznil, že námitky stěžovatele byly vzneseny až v průběhu exekučního řízení, ve kterém soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Exekuční tituly podle vedlejšího účastníka nebyly neúplné, neboť v platebních výměrech bylo uvedeno období, za které je dluh vyměřen. Přílohou platebních výměrů bylo vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění, obsahující přesné určení období, za které je dlužné pojistné vyčísleno, které bylo zasláno plátci. Následný exekuční návrh obsahuje pouze pravomocný, vykonatelný exekuční titul. Rozhodnutí rozhodčího orgánu jsou přitom přezkoumatelná soudem, avšak takový přezkum lze provádět pouze v řízení nalézacím, nikoliv již v řízení vykonávacím. O svých právech uplatnit opravný prostředek byl stěžovatel v nalézacím řízení poučen, ale žádný úkon k uplatnění svých námitek neuplatnil.
10. Krajský i okresní soud odkázaly na svá rozhodnutí.
11. Stěžovatel v replice zopakoval svoji argumentaci a doplnil odkaz na nález ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 4796/12, podle kterého exekuční soud musí mít v každém stadiu exekučního řízení postaveno najisto, zda titul je vykonatelný.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, proti němuž není přípustné dovolání [§75 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včas podaná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu se Ústavní soud zabývá tím, zda v řízení či rozhodnutí nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
14. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů, neboť jsou podle něj v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Za podstatné považuje, že v souladu s touto judikaturou část vymáhaného pojistného a penále byla již prekludována, a její vymáhání je tedy nezákonné. Nejvyšší správní soud považuje lhůtu stanovící právo předepsat dlužné pojistné v §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, za lhůtu prekluzivní (srov. například rozsudky ze dne 12. září 2007 č. j. 3 Ads 29/2007- 78, ze dne 8. září 2010 č. j. 6 Ads 90/2010-90, ze dne 30. května 2013 č. j. 6 Ads 160/2012-74, ze dne 22. května 2014 č. j. 4 Ads 67/2014-49). Tento závěr naopak nesdílí Nejvyšší soud (z mnoha lze odkázat např. na usnesení ze dne 3. května 2018 č. j. 20 Cdo 902/2018-234), který ji v souladu se zněním zákona považuje za lhůtu promlčecí.
15. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že jeho úkolem není sjednocování rozdílných právních názorů obecných soudů (a tedy ani soudů výše uvedených), a pokud tak v rámci své rozhodovací činnosti činí, je tomu tak výlučně v souvislosti s řešením ústavněprávních otázek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3551/13 ze dne 13. 3. 2014). V projednávaném případě však tento nesoulad mezi výkladem obou vrcholných soudů nehrál významnou roli. Jak obecné soudy konstatovaly, námitka, že předepsané dlužné pojistné mělo být promlčeno, je v této fázi řízení nadbytečná a bezpředmětná. Obecné soudy vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012 sp. zn. 20 Cdo 4397/2011, publikovaného pod č. NS 4742/2012, který konstatoval: "námitka promlčení event. prekluze práva předepsat pojistné již totiž v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) nemá místo, neboť v této fázi již nelze zpochybnit věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je soud výkonu vázán (...)".
16. Obecné soudy srozumitelně objasnily, proč neshledaly návrh stěžovatele na zastavení exekuce důvodným a proč bylo potřeba námitku promlčení uplatnit v jiné fázi, a zároveň proč uvedenou lhůtu konstantně považuje Nejvyšší soud za lhůtu promlčecí, a tedy, že je potřeba uplatnit námitku promlčení (k pohledu Ústavního soudu na rozdílnou interpretaci uvedené lhůty oběma soudy srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3551/13).
17. Nadto Ústavní soud poznamenává, že v tomto případě by ani odlišný výklad lhůty Nejvyšším správním soudem nevedl k jinému závěru, jak plyne z jeho rozsudku č. j. 6 Ads 160/2012-74, na který odkazoval vedlejší účastník řízení. I v citovaném rozsudku byla stěžovateli nejprve uložena povinnost zaplatit pojistné pravomocným platebním výměrem, vůči kterému stěžovatel neuplatnil opravný prostředek (resp. podal opožděné odvolání, které nebylo meritorně posuzováno). Nejvyšší správní soud přezkoumával teprve druhý platební výměr v pořadí, který již ukládal zaplatit dlužné částky nezaplacené na základě prvního, nezpochybněného platebního výměru. Nejvyšší správní soud uzavřel, že i kdyby původní "platební výměr byl nezákonným v důsledku promlčení, resp. prekluze pojistného, nelze jej již pro nevyčerpání procesních prostředků nápravy odklidit, (...). Jeho nezákonnost je již jen teoretická. (...) Stěžovatel měl svá práva v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt hájit prostřednictvím podání včasného opravného prostředku, případně prostřednictvím následné správní žaloby; neučinil-li tak, nemůže se v předmětném řízení dovolávat toho, že předchozí platební výměr (...) je nezákonný z důvodu prekluze."
18. V nyní projednávané věci se stěžovatel nebránil vůči přehledu vyúčtování ani vůči platebním výměrům z roku 2010, ale ani vůči platebním výměrům z roku 2015 a jeho právní zástupce ani během jednání u krajského soudu nedovedl vysvětlit, z jakého důvodu žádné opravné prostředky v nalézacím řízení neuplatnil. I v případě použití pětileté lhůty pro promlčení (srov. §16 odst. 1, ve znění účinném do 1. 11. 2011) je patrné, že VZP vydáním platebních výměrů plynutí uvedené lhůty přerušila.
19. Obecné soudy se rovněž vypořádaly srozumitelně a v souladu s ustálenou judikaturou s námitkou, zda byl platební výměr řádným exekučním titulem.
20. Stěžovatel měl za to, že postup obecných soudů byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4274/18 ze dne 26. 2. 2019. Tento nález skutečně uvádí, že existují určité výjimky z jinak obecného pravidla, že v exekučním řízení se zásadně nepřezkoumává správnost exekučního titulu. Uvádí různé příklady toho, kdy judikatura dovodila důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (zastavení exekuce, "protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat"). Situace, na níž se uvedený nález vztahoval, se však značně liší od nynějšího postupu jak stěžovatele, tak oprávněného. Jednalo se o případ, kdy se exekutor domáhal výkonu exekučních titulů, které v postavení orgánu veřejné moci sám vydal. Exekuční titul byl vydán na náklady exekuce za situace, kdy stěžovatel splnil oddlužení a byl krátce předtím podle insolventního zákona osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení i pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolventního řízení nepřihlásili. Uvedený exekutor v tomto případě postupoval v rozporu se zákonem i s judikaturou Ústavního soudu.
21. Naproti tomu postup, který v nyní projednávaném případě vedlejší účastník využil, aby předepsal dlužné pojistné a následně ho vymáhal, Ústavní soud nepovažuje a ani v minulosti v obdobných případech nepovažoval za rozporný s ústavně zaručenými právy a svobodami (srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 3723/18 ze dne 18. 12. 2018).
22. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu