ECLI:CZ:US:2020:2.US.1373.20.1
sp. zn. II. ÚS 1373/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Taťány Střelcové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 963/2019-242 ze dne 12. 3. 2020, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 361/2017-152 ze dne 22. 9. 2017 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 40 C 295/2014-129 ze dne 14. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a stěžovatelkou předloženého dovolání zjistil, že v řízení o výživné manželky Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozhodnutím zastavil řízení, protože nebyl podán návrh na pokračování přerušeného řízení. Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, protože byly stěžovatelkou nedostatečně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat. Nejvyšší soud vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Podle Nejvyššího soudu není způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, podle kterého "dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak", nejsou-li uvedeny údaje, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.
3. Stěžovatelka ve svém dovolání, které sama předložila Ústavnímu soudu, polemizuje se závěry odvolacího soudu a výslovně shledává, že důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a to z hlediska práva procesního, přičemž podle stěžovatelky bylo řízení přerušeno dle jiného ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), než bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a proto nemělo být řízení zastaveno. Přípustnost dovolání pak odvozuje stěžovatelka "od skutečnosti, že se odvolací soud svým rozsudkem při řešení některých otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od skutečnosti, že některé právní otázky řešené odvolacím soudem, dosud nevyřešené v rozhodovací činnosti dovolacího soudu odvolací soud vyřešil nesprávně".
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího obsahuje zcela obecné (předpřipravené) odůvodnění, bez jakékoli vazby na její dovolání a podle stěžovatelky nelze seznat, proč je vymezení důvodu přípustnosti dovolání, které dovolání obsahuje, dle názoru dovolacího soudu nedostatečné. Stěžovatelka se domnívá, že usnesení dovolacího soudu je nesprávné, neboť v dovolání byl důvod přípustnosti dovolání jednoznačně a dostatečně vymezen, a to v čl. III dovolání, v němž Stěžovatelka jasně uvedla, že dle jejího názoru odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §110 občanského soudního řádu, když ve skutečnosti bylo řízení přerušeno dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, a proto nebylo možné řízení zastavit dle ustanovení §111 odst. 3 občanského soudního řádu (z důvodu marného uplynutí jednoho roku od přerušení řízení), a jedná se o právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Odmítnutím dovolání, ač k tomu nebyly dány předpoklady, resp. ač předpoklady přípustnosti dovolání byly naplněny, došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces. I usnesením nalézacího soudu a usnesením odvolacího soudu došlo k porušení práva na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť řízení bylo zastaveno, i když k tomu nebyly splněny podmínky, přičemž posouzení této věci nalézacím soudem a odvolacím soudem stěžovatelka považuje za excesivní a extrémní.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítnul dovolání jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž nesplňovalo jednu z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelčina polemika, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu nereaguje na její konkrétní námitky, neobstojí, neboť z napadeného (byť obecně formulovaného) usnesení jasně vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka dostatečně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.
7. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny,
pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Ústavní stížnost je tedy v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná. Vzhledem k tomu, že však závěry Nejvyššího soudu nejsou nepřijatelné a dovolání stěžovatelky podle něj trpí vadami, nezbývá Ústavnímu soudu než shledat ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí jako zjevně neopodstatněnou. I když se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pokouší vymezit podmínky přípustnosti dovolání lépe a konkrétněji, než učinila ve svém dovolání, Ústavní soud musí hodnotit původní obsah dovolání tak, jak bylo předloženo Nejvyššímu soudu. V něm stěžovatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil věc, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by tuto praxi jakkoli upřesnila. Pak dodává, že odvolací soud některé právní otázky dosud nevyřešení v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešil nesprávně, avšak neformuluje žádný konkrétní právní otázku, kterou má Nejvyšší soud vyřešit, ale jen dále pokračuje ve své polemice se závěry odvolacího soudu a dospívá k závěru, že řízení nemohlo být přerušeno dle §110 o. s. ř. Závěr Nejvyššího soudu o vadách stěžovatelčina dovolání tedy není natolik nepřijatelný a excesivní, aby v jeho postupu mohl Ústavní soud shledat zásah do práva stěžovatelky na přístup k soudu.
8. Ústavní stížnost dále směřuje i proti rozhodnutím městského a obvodního soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61, "[j]estliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb." Protože stěžovatelka v projednávané věci podala vadné dovolání, které neobsahovalo dostatečné vymezení, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a její dovolání tak bylo proto odmítnuto, stěžovatelka nevyčerpala efektivně prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy v části směřující proti rozhodnutím městského a obvodního soudu nepřípustná. Námitkami týkajícími se věci samé se tudíž Ústavní soud nemůže zabývat.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozhodnutím městského a obvodního soudu jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu