ECLI:CZ:US:2020:2.US.1398.20.1
sp. zn. II. ÚS 1398/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Černého, zastoupeného Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 č. j. 21 Cdo 4034/2019-261, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2019 č. j. 61 Co 123/2019-221 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2018 č. j. 16 C 48/2014-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel - soudce domáhal práva na doplatek platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení poukázal na to, že stěžovatel své dovolání založil výlučně na argumentaci, kterou zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014 a aktivní legitimace České republiky k podání ústavní stížnosti, která nevyhovuje požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že ve věci vnímá přesah svého vlastního zájmu, poněvadž v této věci není ojedinělým soudcem, který se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností, která měla v podstatě shodný skutkový a právní základ. Je mu známo, jak obecné soudy a Ústavní soud rozhodují poté, kdy Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, nicméně má za to, že je třeba na tuto ústavní stížnost patřit z dalšího zorného úhlu a že do nekonečné diskuse o soudcovských platech je třeba vnést nové či dosud možná poněkud upozaděné aspekty. Vzato v časové rovině, nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 vycházel ze zcela odlišné ekonomické a rozpočtové situace. Pokud by byla jeho argumentace použita v dnešní době, jistě by byla akceptována. V roce 2016 nebyly dány důvody pro ochranu státního rozpočtu před jeho výdaji. Za dobu, v níž se stěžovatel soudil před obecnými soudy, se podle jeho názoru rozpočtová situace výrazně změnila od roku 2016 k lepšímu. Pokud by tedy obecné soudy reflektovaly tyto změny, nebyla by tu spravedlivá možnost chránit stát před jeho evidentně protiústavním jednáním. Stěžovatel považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za přepjatě formalistické, pokud jde o otázku přípustnosti dovolání. Podle stěžovatele obecné soudy upřednostnily finanční zájem státu tím, že aprobovaly zjevně protiústavní jednání žalované České republiky - Krajského soudu v Českých Budějovicích. V soudním řízení se podle svého názoru ocitl v nerovném postavení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Stěžovatel rozporuje závěry nálezů sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a sp. zn. Pl. ÚS 20/15 z hlediska zejména disentních stanovisek k citovaným nálezům a dále z hlediska ekonomické situace státu v roce 2016. Ústavní soud však ve světle stěžovatelovy argumentace neshledal důvod se od závěrů těchto nálezů odchýlit (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1831/18 ze dne 19. 6. 2018 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 53/19 ze dne 14. 5. 2019, týkajících se platových nároků jiných soudců za téže období). Ústavní soud se v citovaných rozhodnutích věnoval i argumentaci souladnosti uvedených nálezů z hlediska ochrany majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.
8. Stěžovatel se domáhá doplacení částek, na něž neměl podle zákonné úpravy účinné v rozhodné době nárok. Jinak řečeno, domáhá se přiznání částek nad rámec zákonné úpravy, nemůže proto tvrdit, že jeho legitimní očekávání se opírá o konkrétní zákonná ustanovení. Nic na tom nemění odkaz stěžovatele na právní úpravu tzv. trojnásobku v letech 2004 až 2010, neboť o ní nelze opřít legitimní očekávání, že nedojde ke změně právní úpravy pro roky 2011 až 2014, jež byly předmětem stěžovatelových žalob. Stěžovatelův nárok se ovšem neopírá ani o ustálenou judikaturu vnitrostátních soudů. V derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 Ústavní soud výslovně uvedl, že soudci nemají nárok na zpětné doplacení platu do výše trojnásobku za období 2013 a 2014 (viz body 92-95 nálezu); v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 dovodil, že soudci nemají nárok na toto zpětné doplacení ani za období 2011 a 2012 (viz bod 107 a násl. nálezu). Ačkoliv tedy mohl existovat spor o správný výklad a aplikaci práva v souvislosti s derogačními nálezy Ústavního soudu, zejména pokud jde o období 2013 a 2014, nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl takový spor ukončen. V této situaci nemohlo stěžovateli vzniknout na základě judikatury legitimní očekávání, neboť neexistuje ustálená judikatura, kterou by byly potvrzeny jeho nároky za období 2011 až 2014. Z těchto důvodů je třeba uzavřít, že stěžovatel neměl legitimní očekávání, že mu budou jím požadované doplatky přiznány, a na tom nemůže ničeho změnit ani argument o dobré ekonomické situaci státu v roce 2016, kdy Ústavní soud rozhodoval o nároku na zpětné doplacení soudcovských platů, či v následujících letech.
9. Ústavní soud se vyjádřil k tomu, jaké legitimní cíle sleduje jeho závěr, že soudcům nebudou zpětně dopláceny platové nároky do výše tzv. trojnásobku, v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bodě 96, a ztotožnil se s nimi i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15; zvolené řešení považuje za přiměřené. Nezbývá než zopakovat, že "zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu [...] napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud přitom nemohl přehlédnout, že zpětné doplacení požadovaných částek by se týkalo i období, kdy se Česká republika nacházela ve finanční krizi, resp. teprve se z této krize pomalu zotavovala. Toto řešení by proto zřejmě vedlo k nepochopení ze strany společnosti a bylo by i způsobilé oslabit pozici soudců a znevážit jejich funkci. Ústavní soud se [...] nedomnívá, že by aplikovaný [nižší koeficient, "násobek" při výpočtu platových nároků] vyvolával situaci, již by bylo možno označit za natolik neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu nejen do budoucna, nýbrž i zpět." Nad rámec toho Ústavní soud podotkl, že od soudců jako od "skupiny, která by měla představovat skutečnou elitu společnosti, lze požadovat i větší míru velkorysosti a vstřícnosti než od skupin jiných" (nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bod 96).
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu