ECLI:CZ:US:2020:2.US.1414.20.1
sp. zn. II. ÚS 1414/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Bartla, CSc., zastoupeného Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem, sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. června 2019 č. j. 20 C 392/2018-44, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2019 č. j. 23 Co 188/2019-53 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 33 Cdo 3851/2019-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2020, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc od počátku soudního řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny a dále stěžovatel namítal, že mu byl zamezen přístup k soudům a byla mu odepřena ochrana soudní moci v rozporu s čl. 4 Ústavy.
2. Stěžovatel se podanou žalobou dne 5. 12. 2018 domáhal po žalovaném Karlu Kovaříkovi zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaného označil jemu posledním známým bydlištěm. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve věci vydal dne 3. 1. 2019 platební rozkaz č. j. 20 C 392/2018-13, který se žalovanému na stěžovatelem uvedenou adresu nepodařilo doručit, proto platební rozkaz zrušil. Okresní soud v pokusu o doručení platebního rozkazu, kontaktu žalovaného i jeho ztotožnění byl neúspěšný. Stěžovatel k výzvě soudu ze dne 3. 5. 2019 č. j. 20 C 392/2018-37 sdělil, že datum narození ani současnou adresu bydliště žalovaného nezná. Okresní soud tedy usnesením ze dne 11. 6. 2019 č. j. 20 C 392/2018-44 podání stěžovatele ze dne 5. 12. 2018 odmítl podle §43 odst. 2 o. s. ř. (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2019 č. j. 23 Co 188/2019-53 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Dovolání, podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2020 č. j. 33 Cdo 3851/2019-68 odmítl, neboť podle jeho závěru neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a tato obligatorní náležitost již nemohla být doplněna (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právními závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, a má za to, že mu nebyla poskytnuta spravedlivá právní ochrana zakotvená v Listině. Pokud Okresní soud v Mladé Boleslavi ve svém odmítavém usnesení pak uvedl: "...a již vůbec není povinností soudu dohledávat žalovaného dle čísla účtu dcery" ..., jednalo se podle názoru stěžovatele o křečovité odpírání spravedlnosti a soudní pomoci v dané věci. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem učiněným soudem prvního stupně, a to že dle stávajícího označení žalovaného, a to pouze jménem, příjmením a adresou bydliště, na které se nezdržuje, nelze žalovaného ztotožnit, neboť není označen nezaměnitelným způsobem a proto usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Odvolací soud rozhodoval nestranně, námitkami vznesenými stěžovatelem se zabýval, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním náležitě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovateli vysvětlil, z jakých důvodů podané dovolání považoval za nepřípustné.
10. Ústavní soud, který není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům, považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v jím citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu