ECLI:CZ:US:2020:2.US.1416.20.1
sp. zn. II. ÚS 1416/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem Zemské právo 1574/3, Praha, insolvenční správkyně dlužníka BÁRT - STAVBY s. r. o., se sídlem Blšany u Loun 1, Louny, zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem Orlí 492/18, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018 č. j. 103 VSPH 681/2017-107, 71 ICm 817/2016, KSUL 71 INS 519/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 29 ICdo 100/2018-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti shora označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a veřejně přístupného spisového materiálu ve věci konkursu prohlášeného na majetek dlužníka BÁRT - STAVBY s. r. o. (dále jen "dlužník"), se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, a to dohody o započtení podílu na zisku ve společnosti dlužníka oproti zůstatku půjčky poskytnuté dlužníkem Jaroslavu Bártovi (dále jen "žalovaný") ve výši 15 162 240 Kč s úrokem ve výši 822 010 Kč, uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 7. 5. 2014 (dále jen "dohoda o započtení"). Důvodem návrhu stěžovatelky bylo tvrzení, že se mělo jednat o úkon bez přiměřeného protiplnění, o úkon zvýhodňující, v jehož důsledku se některému věřiteli (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, nežli by mu náleželo v konkursu, a dále o úkon úmyslně zkracující. Stěžovatelka návrh dále odůvodňovala tím, že úkon byl učiněn ve prospěch osoby blízké, neboť žalovaný byl "zároveň jednatelem a většinovým společníkem dlužníka".
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. srpna 2017 č. j. 71 ICm 817/2016-63 určil, že právní úkon, dohoda o započtení podílu na zisku ve společnosti dlužníka oproti zůstatku půjčky poskytnuté dlužníkem žalovanému uzavřená mezi žalovaným a dlužníkem dne 7. 5. 2014, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 15 162 240 Kč s úrokem ve výši 822 010 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky jistiny 15 162 240 Kč v zákonné výší od 8. 5. 2014 do zaplacení do majetkové podstaty dlužníka (výrok III.). Dospěl k závěru, že dohoda o započtení je v posuzované věci úkon, kterým dlužník úmyslně zkrátil své věřitele, neboť v době uzavření dohody o započtení existovaly již splatné závazky dlužníka vůči věřitelům, které v důsledku uvedeného úkonu dojdou nižšího uspokojení. Proto shledal žalobu v části určení neúčinnosti napadeného právního úkonu dle §241 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), za zcela důvodnou, neboť dlužník je povinen v době svého úpadku zdržet se takových úkonů, kterým by mohl zkrátit uspokojení svých věřitelů.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem změnil výše označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že z právní úpravy obsažené v ustanovení §235 až 242 insolvenčního zákona plyne, že jejím cílem je navrátit do majetkové podstaty plnění, jež neúčinným právním úkonem z majetkové podstaty ušlo. K otázce, jestli je tomu tak i v případě právního úkonu spočívajícího v dohodě o započtení se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 29 ICdo 12/2015, v němž formuloval závěr, podle kterého dohodu o zápočtu nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle ustanovení §241 insolvenčního zákona. Započtení pohledávek nelze podle soudu považovat za jiný způsob či formu plnění dluhu, neboť jde o zánik nesplněného závazku. Stranám zápočtu se nedostává žádného plnění, jež by mohlo být využitelné, byť i jen k částečnému uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka, z čehož plyne, že je při započtení pojmově vyloučeno uvažovat o jeho neúčinnosti z uvedeného důvodu. V rozhodnutí pod sp. zn. 29 Cdo 677/2011 pak Nejvyšší soud dovodil, že podle ustanovení §235 až §243 insolvenčního zákona lze odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona, mezi něž však dohoda o započtení ze 7. 5. 2014 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným nespadá.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky shora označeným usnesením odmítl. Uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména R 92/2018), v němž mimo jiné uvedl i to, že nedůvodnost odpůrčí žaloby plyne již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval "celému" právnímu úkonu, v němž byl obsažen i zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného. Obdobně Nejvyšší soud tyto závěry opakoval v usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 ICdo 54/2017. Nedůvodnost odpůrčí žaloby je tedy dána již tím, že se žalobkyně nedomáhala určení neúčinnosti rozhodnutí valné hromady dlužníka ze dne 7. 5. 2014, na jehož základě vznikla (měla vzniknout) pohledávka žalovaného za dlužníkem použitá k započtení. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud nepochybil ani v tom, že nepoučil stěžovatelku, jaké konkrétní právní úkony (respektive právní jednání) dlužníka má odpůrčí žalobou "napadnout" (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019 sp. zn. 29 Cdo 4539/2018).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy, konkrétně vrchním soudem a Nejvyšším soudem. Namítá, že v případě, kdy lze dospět k závěru o neúčinnosti právního úkonu v podobě rozhodnutí o vyplacení podílu na zisku dlužníka, je zapotřebí dospět k závěru o neúčinnosti dohody o započtení, kterou nelze od předmětného rozhodnutí oddělit. Současně Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval její argumentací stran nesprávného výkladu, resp. aplikace rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 12/2015 na projednávanou věc. Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí vrchního soudu, stěžovatelka pouze opakuje téže argumenty uplatněné již v dovolání.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. S argumenty uplatňovanými stěžovatelkou se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné.
9. Ústavní soud na ústavní rovině neshledal zásah do práv stěžovatelky. Oba obecné soudy v napadených rozhodnutích aplikovaly adekvátní podústavní právo a relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se přitom se závěry vrchního soudu ztotožnil, když odkázal zejména na svůj rozsudek ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 ICdo 12/2015 (R 92/2018) a na v něm vyslovené závěry. Rovněž nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, která tvrdí, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky uplatněnými v dovolání nezabýval, a to tím spíše, že téže námitky předkládá i v ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzení o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem, Ústavní soud dodává, že rozhodovací praxe v určitých případech připouští, aby poučovací povinnost soudu vedla ke změně žaloby [k tomu srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1180/07 ze dne 12. 2. 2009 (N 25/52 SbNU 239), nález sp. zn. IV. ÚS 1253/08 ze dne 3. 12. 2008 (N 213/51 SbNU 655) či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Je však zapotřebí uvědomit si, že předmětné nálezy se zabývají dlouhou dobu diskutovanou problematikou regulovaného nájemného a současně se nejedná o případ, kdy by bylo - jako v nyní posuzovaném případě - "vhodnější" žalovat na neplatnost zcela jiného právního úkonu, ale o změnu (doplnění) právní kvalifikace. Takovou povinností obecné soudy nejsou vázány.
10. Na závěr dlužno podotknout, že Ústavní soud z veřejně dostupných informací v insolvenčním rejstříku zjistil, že v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka je (resp. zejména byla) stěžovatelkou iniciována řada řízení o určení neúčinnosti právních úkonu dlužníka spočívajících v započtení (narovnání) vzájemných pohledávek. V obdobné věci dokonce opakovaně rozhodoval Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 30. 3. 2020 sp. zn. 29 ICdo 147/2018 odmítl. I vzhledem k četnosti daných sporů a rozsahu insolvenčního řízení je zřejmé, že Ústavní soud v něm není povolán jakkoliv suplovat rozhodování insolvenčních soudů. V této věci jde primárně o aplikaci podústavního práva, nikoliv o otázku ústavněprávní. Roli sjednocovatele judikatury v tomto ohledu plní Nejvyšší soud, který v dané věci svůj právní názor na danou věc jasně uvedl, přičemž neopomněl odkázat na relevantní judikaturu vztahující se k dané problematice.
11. Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu