ECLI:CZ:US:2020:2.US.1441.20.1
sp. zn. II. ÚS 1441/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Hezkého, zastoupeného Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem Tyršova 434, Kosmonosy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 2020, č. j. 25 Co 247/2009-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým krajský soud zamítl návrh žalobce na doplnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2009, č. j. 25 Co 247/2009-139 pro jeho opožděnost. Stěžovatel uvádí, že tímto postupem došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 82/2007 vedl soudní spor proti dvěma žalovaným, a to žalovanému č. 1 Petru Horákovi a žalovanému č. 2 Martinu Maršíkovi. Předmětem tohoto sporu byl nárok stěžovatele na úhradu částky 1 680 000 Kč a dále na úhradu smluvní pokuty ve výši 1 680 Kč denně ode dne 21. 1. 2004 do zaplacení, přičemž oba nároky byly stěžovatelem žalovány vůči oběma žalovaným. Po neúspěšném vymáhání nároku v exekučním řízení se stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Jičíně a Krajský soud v Hradci Králové s tím, aby v řízení bylo pokračováno, neboť se domnívá, že o celém nároku dosud nebylo rozhodnuto. Krajský soud v Hradci Králové však nyní napadeným usnesením stěžovatelův návrh na doplnění rozsudku zamítl, neboť se jedná o návrh opožděný podle §166 o. s. ř.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno, neboť o jeho zcela běžném nároku na úhradu jistiny a smluvní pokuty proti dvěma žalovaným v důsledku procesního postupu soudu druhého a prvého stupně bylo rozhodnuto tak, že má vykonatelný exekuční titul pouze co do jistiny proti oběma žalovaným, a co do smluvní pokuty proti jednomu z žalovaných. Jako zcela formální považuje napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kdy sám jako laik měl zhodnotit skutečnost, že o části žalobního návrhu nebylo rozhodnuto, když tuto skutečnost zjistil až exekutor. Nevyzná-li se ve složitém soudním řízení sám soud, není stěžovateli jasné, proč nyní soudy kladou stejné nároky na něj.
4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V nyní projednávané věci krajský soudu zamítl stěžovatelův návrh pro jeho opožděnost. Podle §166 odst. 1 o. s. ř. přitom platí, že "nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části v předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do 15 dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění". Stěžovatel opožděnost podání návrhu na doplnění nijak nerozporuje, výsledek řízení však nepovažuje za spravedlivý.
9. Ze zásady vigilantibus iura scripta sunt vyplývá i to, že je každý povinen řádně a včas uplatnit všechny své námitky, tvrzení a argumenty směřující k ochraně svých práv, tj. především v prostředcích soudní ochrany, které mu zákon ve vztahu k příslušnému řízení dává k dispozici. Uvedená zásada představuje pravidlo, podle kterého se mocenská ochrana poskytuje jen těm právům, jejichž držitelé o ně dbají, aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají řádně a včas (práva svědčí jen bdělým). Jelikož tak neučinil, nemohl být se svým nárokem úspěšný.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že obecně platí (a napadené usnesení tuto skutečnost zohledňuje), že je soud povinen vyčerpat celý předmět řízení. Je pochybením, pokud rozhodne jenom o části nároku, například tak, že opomene rozhodnout o příslušenství pohledávky. Je-li v důsledku objektivní kumulace (hromadění nároků) předmětem řízení několik procesních nároků, jako tomu bylo v nyní projednávané věci, musí soud rozhodnout o všech těchto nárocích. Nerozhodne-li soud o některé části předmětu řízení, nelze proti tomuto nedostatku brojit odvoláním, neboť to nemůže směřovat proti neexistujícímu výroku, vhodným procesním prostředkem nápravy je pak právě návrh na doplnění rozsudku, který ovšem musí být včasný dle ustanovení 166 odst. 1 o. s. ř.
11. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel opožděnost podání návrhu na doplnění nijak nerozporuje, a tak s podanou ústavní stížností ani nemohl být úspěšný. Samo časové omezení návrhu na doplnění má svůj racionální základ a v tomto ohledu je napadené usnesení právně bezvadné. K porušení stěžovatelových práv napadeným usnesením nedošlo, neboť krajský soud v dané věci neměl prostor pro jiný procesní postup.
12. Nad rámec Ústavní soud podotýká, že pokud nedošlo k doplnění rozhodnutí proto, že lhůty předepsané v §166 odst. 1 o. s. ř. uplynuly, tato skutečnost ještě neznamená, že by překážka věci pravomocně rozhodnuté bránila novému projednání a rozhodnutí o té části předmětu řízení, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Účinky právní moci se totiž mohou vztahovat pouze na předmět řízení (procesní nárok či jeho část), o němž soud rozhodl. "Opomenul-li proto soud např. rozhodnout o nároku, který žalobce zakládal na smluvní pokutě, žalobce nepodal návrh na doplnění rozsudku, popř. jej podal opožděně, a k doplnění nedošlo ani z iniciativy prvoinstančního či odvolacího soudu, nebrání žalobci překážka věci pravomocně rozhodnuté v tom, aby tento nárok uplatnil u soudu novou žalobou" (LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-988-5). Zda tak stěžovatel učinil, či nikoliv, však stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti netvrdí. Ústavní soud se v této věci byl oprávněn zabývat toliko napadeným usnesením v rozsahu závěrečného návrhu stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
13. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných.
14. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu