ECLI:CZ:US:2020:2.US.1467.20.1
sp. zn. II. ÚS 1467/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Soni Maierové, zastoupené Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2020 č. j. 32 Cdo 3968/2019-242, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. června 2019 č. j. 29 Co 19/2019-201 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. února 2018 č. j. 21 C 369/2015-139, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Mgr. Kateřiny Korpasové, advokátky, sídlem Mozartova 21, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů, vydaných v řízení o zaplacení 134 673 Kč s příslušenstvím.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka (dále též "žalovaná") uzavřela dne 1. 12. 2011 s vedlejší účastnicí (dále též "žalobkyně") dvě dohody o zastoupení advokátem. V prvé z nich bylo sjednáno právní zastoupení a poskytnutí právních služeb ve všech záležitostech souvisejících s úpravou poměrů k nezletilé dceři a rozvodem manželství stěžovatelky a sjednána odměna za zastupování ve výši 1 000 Kč bez DPH za každou i započatou hodinu. Ve snaze rozvést manželství bez zjišťování příčin jeho rozvratu obě strany téhož dne uzavřely druhou dohodu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované právní služby ve všech záležitostech souvisejících s úpravou poměrů k její nezletilé dceři, rozvodem manželství a vypořádáním společného jmění manželů (dále jen "SJM"), to vše za odměnu 5 % z podílu žalované na SJM. Pro případ výpovědi plné moci ze strany žalované před uzavřením dohody o vypořádání SJM byla sjednána odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Následně žalobkyně převzala právní zastoupení i ve věci správy, užívání a pronájmu řadového rodinného domu ve S. Dne 15. 5. 2013 žalovaná smlouvy a plnou moc vypověděla, žalobkyní vyúčtované právní služby však nezaplatila. Žalobkyně se proto domáhala jejich zaplacení žalobou proti žalované. Okresní soud v Liberci, (dále jen "okresní soud"), po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 134 673 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 96 259 Kč. Okresní soud se zabýval zánikem závazkového právního vztahu výpovědí a respektoval ujednání, že pro případ vypovězení smlouvy před uzavřením dohody o vypořádání SJM, má být postupováno podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Konstatoval, že po zrušení citované vyhlášky bylo třeba při stanovení odměny žalobkyně postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), a podrobně rozvedl, jaká výše odměny žalobkyni náležela za ten který úkon právní služby, jakou výši představují výdajové paušály, zohlednil výši zálohy, kterou žalovaná poskytla žalobkyni, a výslednou částku navýšil o daň z přidané hodnoty.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 109 300 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 25 373 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v této části zamítl; krajský soud též rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 49 734 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 156 Kč. K otázce vzájemného vztahu dvou na sebe navazujících dohod - smluv o poskytování právní pomoci - krajský soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že s ohledem na cíl druhého závazku rozšířit původní předmět zastoupení (úprava poměrů nezletilé, rozvod) o další položky (vypořádání SJM a služby související s bydlením v domě ve S.) a navázat odměnu celkově na podíl z hodnoty podílu klienta na SJM je třeba mít za to, že ujednání o původní odměně bylo nahrazeno novým, když zjevně nebylo úmyslem stran pro věci úpravy poměrů k nezletilé a rozvodu uplatňovat zároveň oba způsoby stanovení odměny. Právo na odměnu podle výsledku sporu by však příslušelo pouze při zániku závazku splněním, dohoda však byla vypovězena ze strany žalované jako klientky, na což bylo pamatováno ujednáním, že v takovém případě náleží žalobkyni odměna dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Po jejím zrušení byl v souladu s judikatorní praxí správně aplikován advokátní tarif. Při jeho aplikaci krajský soud shledal dílčí pochybení pouze při vyčíslení odměny za některé úkony související se zastoupením ve věci úpravy poměrů k nezletilé, neboť zohlednil výši odměny za úkon podle advokátního tarifu platného a účinného do 31. 12. 2011, a dále odlišně hodnotil nárok žalobkyně na DPH, neboť vzal v úvahu, že součástí ujednání účastníků bylo výslovné ujištění o tom, že žalobkyně není plátcem DPH.
4. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Dílem proto, že předpoklad přípustnosti nebyl dán, neboť na otázce vznesené žalovanou odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (určení odměny žalobkyně jako odměny tzv. mimosmluvní na základě advokátního tarifu, a nikoliv podle ujednání stran ve smlouvě), dílem proto, že žalovaná neuvedla, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje (určení vzájemného vztahu dohod o podmínkách zastoupení advokátem), dílem proto, že tvrzený předpoklad přípustnosti nebyl dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil (výklad obsahu dohod o podmínkách zastoupení advokátem a požadavek dodržení sjednaných dohod) a konečně dílem proto, že dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (porušení etického kodexu advokáta, interpretace ustanovení zákona o advokacii). Nejvyšší soud též konstatoval subjektivní nepřípustnost dovolání do výroku v části, kterým byla žaloba co do částky 25 373 Kč zamítnuta, a žalované tak nebyla způsobena žádná újma, jakož i nepřípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka označila postup okresního soudu a krajského soudu, které posoudily nárok žalobkyně na odměnu za poskytnuté právní služby jako tzv. mimosmluvní odměnu ve výši určené podle advokátního tarifu, za nesprávný. Namítla, že účtování mimosmluvní odměny advokáta připadá do úvahy pouze až tehdy, nebyla-li mezi stranami sjednána odměna smluvní. V její věci však byly uzavřeny dohody, ve kterých smluvní odměna byla sjednána, a proto tato ujednání měla mít přednost. Stěžovatelka nesouhlasila i s tím, jak civilní soudy posoudily vzájemný vztah obou dohod; podle jejího názoru ani z jedné dohody nevyplývalo, že by měl být první závazek nahrazen závazkem druhým, naopak z interpretace a komparace obou dohod jednoznačně vyplynulo, že dohoda č. 1 a dohoda č. 2 představují paralelně koexistující závazky smluvních stran ve smyslu §516 odst. 2 občanského zákoníku. Právní závěry civilních soudů dovozující opak označila za nesouladné s tehdy platnými právními předpisy a základními principy smluvního práva. Stěžovatelka nepopřela, že by právní zástupkyni nemohl vzniknout nárok na doplacení odměny za poskytnuté právní služby, avšak takové vyúčtování by muselo být v souladu s ujednáním stran. Nestalo-li se tak a vedlejší účastnice namísto sjednané smluvní odměny vyúčtovala odměnu mimosmluvní, de facto tím jednostranně změnila obsah smluvního závazku k tíži stěžovatelky, která navíc neměla o existenci mimosmluvní odměny ani ponětí. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka poukázala na nepřiměřenost vyúčtované odměny v poměru k záloze 4 000 Kč, kterou složila k rukám vedlejší účastnice při převzetí zastupování. Uvedla, že etický kodex advokáta ukládá povinnost informovat klienta, pokud jím složená záloha již není dále přiměřená aktuální výši očekávané finální odměny za právní služby, a to dokonce pod sankcí neplatnosti výše finální odměny. Vedlejší účastnice stěžovatelku neinformovala, a proto jí nemohl platně vzniknout nárok na odměnu v žalobou požadované výši. Stěžovatelka zdůraznila, že z uzavřených dohod bylo zřejmé, jakým způsobem strany sjednaly smluvní odměnu za poskytnutí právních služeb, a obsah tohoto závazku nemohl být změněn bez souhlasu smluvních stran. Dospěl-li krajský soud k opačnému závěru, zjevně překročil zákonné meze při interpretaci samotného obsahu textu obou dohod.
6. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka neargumentovala a do petitu ústavní stížnosti je výslovně nezahrnula. Navrhla však, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost všech výroků rozsudku krajského soudu do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, neboť po jeho eventuálním zrušení by pro ni bylo neúměrně obtížné obnovit svoje původní majetkové poměry. Podle jejího názoru odklad vykonatelnosti není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem.
III.
Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud po seznámení se s ústavně právní argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudku krajského soudu ve spojení s rozsudkem okresního soudu dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná, a to z následujících důvodů.
8. K naplnění formálních požadavků pro projednání ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že i když stěžovatelka nezahrnula usnesení Nejvyššího soudu do petitu ústavní stížnosti a nikterak proti němu neargumentovala, je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že zachování lhůty k podání ústavní stížnosti odvodila právě od doručení usnesení Nejvyššího soudu, které k ústavní stížnosti přiložila. Ústavní soud proto vztáhl ústavně právní přezkum i na rozhodnutí Nejvyššího soudu - rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatelky - aniž by považoval za nezbytné vyzývat ji k doplnění petitu.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi důrazně vychází s principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. Po novelizaci ustanovení §237 až 239 a ustanovení §241a občanského soudního řádu a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., došlo ke změně podmínek pro zvažování přípustnosti dovolání, čemuž bylo třeba přizpůsobit i výklad podmínek pro přípustnost ústavní stížnosti. Od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. proto platí, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Je tomu tak proto, že otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele je vždy otázkou právní, nikoliv skutkovou. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541).
10. Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti. V posuzované věci však stěžovatelka své povinnosti efektivně usilovat o ochranu svých práv v dovolacím řízení dostála pouze částečně, neboť řádnou argumentaci ve vztahu k přípustnosti dovolání předložila pouze u otázky výkladu obsahu uzavřených dohod o podmínkách zastoupení advokátem. Zde Nejvyšší soud na základě svého uvážení dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil, výkladem obou dohod se řádně zabýval a projev vůle v nich obsažený ani nedoplnil ani nenahradil. V dané souvislosti Nejvyšší soud dodal, že odvolací soud při stanovení odměny za právní služby respektoval smluvní ujednání stran, neboť tyto si v čl. II. odst. 4 dohody č. 2 ujednaly, jak bude postupováno v případě, kdy klient vypoví advokátovi plnou moc před uzavřením dohody o vypořádání SJM, tedy před zánikem závazku z této dohody splněním.
11. Závěru civilních soudů, že závazek nezanikl splněním, ale byl vypovězen klientkou před uzavřením dohody o vypořádání SJM, a proto její právní zástupkyni náležela odměna podle advokátního tarifu, neboť tehdy platná vyhláška č. 48/2000 Sb. byla zrušena, je závěrem, kterému Ústavní soud nemá co vytknout. Odkazuje i na rozsudek krajského soudu, který dostatečným způsobem osvětlil, že pro případ výpovědi smlouvy před splněním závazku chyběla ujednání o smluvní odměně, a proto nastoupila dle §1 odst. 1 advokátního tarifu ustanovení o odměně mimosmluvní (bod 18). Smluvní strany nepochybně mají volnost při utváření obsahu smluv, dojde-li mezi nimi ke sporu, je hodnocení a výklad smluvních ujednání věcí civilních soudů.
12. Závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nezaložily ani zbývající námitky stěžovatelky, neboť tato předestřela Nejvyššímu soudu právní otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, resp. nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 či §241a odst. 2 o. s. ř., či dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nepředložila, Ústavní soud respektoval. Zároveň však zdůrazňuje, že odmítnutí dovolání z těchto důvodů nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, činí-li Nejvyšší soud závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., implicitně tím vyjadřuje názor, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527)]. V posuzované věci však stěžovatelka neumožnila dovolacímu soudu, aby v souvislosti s úvahami o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., "kvazimeritorně" posoudil dovoláním napadené závěry krajského soudu, což však ve svém důsledku vede k závěru, že efektivně nevyčerpala procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu je proto v rozsahu těchto námitek nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dílem jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní stížnost byla posouzena v co nejkratší možné době a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným nezbylo, než spolu s ústavní stížností odmítnout i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu