ECLI:CZ:US:2020:2.US.1479.20.1
sp. zn. II. ÚS 1479/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů B. H., M. K., nezl. M. H. a nezl. V. H., zastoupených Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou, se sídlem Smetanova 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 25 Cdo 79/2020-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019 č. j. 25 Co 271/2019-163 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2019 č. j. 40 C 281/2018-129, spojené s návrhem na zrušení §635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny a právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že se stěžovatelé domáhali jim vzniklé nemateriální újmy, způsobené smrtí pana J. P. při dopravní nehodě, po České kanceláři pojistitelů (dále jen "žalovaná"), a to jako matka družky zesnulého, přítelkyně syna družky zesnulého a vnuci. Obecné soudy jim nárok nepřiznaly s odkazem na to, že žaloba byla podána po promlčecí lhůtě. Nutno podotknout, že žalovaná vyplatila náhradu vzniklé újmy jak družce, tak i synovi družky pozůstalého, kteří svou žalobu podali včas. Nejvyšší soud svůj napadený rozsudek, jímž zamítl dovolání stěžovatelů, odůvodnil tak, že právo na náhradu škody na zdraví se promlčuje v tříleté subjektivní lhůtě podle §629 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), a to jak u zletilých, tak u nezletilých poškozených. Objektivní promlčecí lhůta se neuplatní (§636 odst. 3 o. z.). Počátek běhu promlčecí lhůty je obecně upraven v ustanoveních §619 a §620 odst. 1 o. z., a je vázán na okamžik, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro uplatnění práva, jimiž jsou existence škody a údaje o povinné osobě. Nejvyšší soud vyloučil použití §622 o. z., který zakládá zcela mimořádnou výjimku z uvedených pravidel, určujících počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, a to výslovně jen pro uplatnění "újmy na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný". Již jazykovým výkladem citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že újmou na zdraví je míněna újma při ublížení na zdraví nezletilého podle §2958 o. z. Ustanovení §2959 o. z. neupravuje nárok poškozeného na náhradu újmy při ublížení na jeho zdraví, ale nároky třetích osob na odčinění duševních útrap, jejichž příčinou je usmrcení nebo zvlášť závažné ublížení na zdraví osob jim blízkých. Jde o odčinění zásahu do práva na rodinný život sekundárních obětí, k němuž došlo usmrcením jejich rodinného příslušníka. Jakkoli duševní útrapy, smutek a stres působí na sekundární oběti jako psychicky nepříznivé a zatěžující stavy, které ve svém důsledku mohou mít i vliv na jejich celkový zdravotní stav, nelze je pokládat za ublížení na zdraví ve smyslu §2958 o. z. (tj. za zásah do jejich práva na zdraví), a v případě nezletilých ani za újmu na zdraví ve smyslu §622 o. z. Pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nároku na odčinění duševních útrap nezletilých při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví osob jim blízkých podle §2959 o. z. proto podle Nejvyššího soudu nelze aplikovat ustanovení §622 o. z. Nejvyšší soud odmítl i druhou stěžovateli předestřenou dovolací námitku výkladu §635 odst. 2 o. z. s tím, že tuto otázku již vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 tak, že právo na pojistné plnění se podle §635 odst. 2 o. z. promlčuje nejen současně s uplynutím objektivní promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, ale i uplynutím promlčecí lhůty subjektivní, což platí i v případě práva na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla.
3. Stěžovatelé shledávají jako neústavní to, že obecnými soudy prezentovaný výklad a aplikace §635 odst. 2 občanského zákoníku, jakož i dalších ustanovení o promlčení, jsou chybné. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku přitom podle nich zcela jasně deklarovala záměr zákonodárce převzít právní úpravu o pojistné smlouvě včetně právní úpravy promlčení nároku na pojistné plnění ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, účinného do 31. 12. 2013. Omezení běhu promlčecí lhůty práva na pojistné plnění a vázání jejího konce na jinou, zcela odlišnou právní událost, kterou je promlčení práva na náhradu újmy na zdraví, je dle přesvědčení stěžovatelů protiústavním zásahem do jejich ústavně garantovaných práv. Stěžovatelům bylo napadenými rozhodnutími znemožněno řádné uplatnění jejich práv a napadená rozhodnutí jsou nadto diskriminační, neboť nedůvodně znevýhodňují určitý okruh poškozených osob. Dále jsou též nepředvídatelná, překvapivá a stojí v rozporu se zásadami právní jistoty a legitimního očekávání, neboť se zcela odchylují od zavedené právní praxe a aplikace ustanovení běhu promlčecích lhůt při uplatnění práva na pojistné plnění.
4. Dle přesvědčení stěžovatelů je ustanovení §635 odst. 2 občanského zákoníku diskriminační, neboť znevýhodňuje a umožňuje krátit práva celému okruhu poškozených, kteří uplatňují svá práva vůči pojistiteli nebo České kanceláři pojistitelů, vůči jiným subjektům, domáhajícím se pojistného plnění v souvislosti s jiným typem pojištění, než je zákonné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Ustanovení §635 odst. 2 občanského zákoníku navíc uvádí poškozené oprávněné do právní nejistoty, omezuje jim přístup k soudu, což může vést až ke znemožnění uplatnění práv těchto poškozených v rozporu s principem rovnosti, legitimního očekávání a právní jistoty.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelů je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy, tedy s tím, jak soudy posoudily skutkové a právní okolnosti jejich situace. Stěžovatelé ačkoli používají argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových a právních závěrů případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
8. Ústavní soud poukazuje na to, že konstantní výklad Nejvyššího soudu k posuzované otázce není ústavně rozporný. Stěžovatelé pak nikterak nezpochybňují soudy stanovený počátek běhu promlčení lhůty, a proto se ani Ústavní soud touto otázkou nezabýval.
9. Vzhledem k tomu, že podle názoru Ústavního soudu nedošlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do základních práv stěžovatelů, neshledal ani důvod, aby se zabýval návrhem na zrušení stěžovateli napadeného ustanovení občanského zákoníku.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu