ECLI:CZ:US:2020:2.US.1519.20.1
sp. zn. II. ÚS 1519/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Pauluse, advokáta se sídlem Veveří 456/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2916/2018-96 ze dne 15. 4. 2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 46/2018-55 ze dne 13. 3. 2018 a výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 Cm 392/2017-4 ze dne 25. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo plynoucí z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel jako insolvenční správce nesouhlasí s tím, že byl soudem bez svého souhlasu jmenován likvidátorem společnosti Imaperatina s. r. o. Notář, který byl jako soudní komisař pověřený Okresním soudem v Opavě k úkonům v řízení o pozůstalosti po Petře Otýpkové, vedeném pod sp. zn. 20 D 1575/2015, podal u Krajského soudu v Brně dne 2. 8. 2016 podnět k zahájení řízení o zrušení společnosti Imaperatina s. r. o., se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla Petra Otýpková.
3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2017 č. j. 9 Cm 392/2017-4 zahájil řízení o zrušení společnosti (výrok I.), zrušil společnost s likvidací (výrok II.), jmenoval likvidátorem společnosti stěžovatele [výrok. III.], rozhodl o poplatkové povinnosti společnosti (výrok IV.) a o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.), ustanovil JUDr. Jaroslavu Kalendovou opatrovnicí společnosti pro řízení (výrok VII.) a přibral do řízení likvidátora jako účastníka řízení (výrok VIII.).
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že jediná společnice a jednatelka společnosti zemřela bez zanechání závěti a všichni zákonní dědicové dědictví odmítli. Dědictví připadlo jako odúmrť státu. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových navrhla nařízení likvidace dědictví. Společnost nemá statutární orgán ani společníka, a proto soud považoval podíl ve společnosti za uvolněný. Vnitřní poměry ve společnosti a stav dědického řízení vylučují, aby se uskutečnil proces naložení s uvolněným podílem podle §213 nebo §215 zákona o obchodních korporacích. Protože společnost nemá statutární orgán, soud podle §191 odst. 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen "o. z."), jmenoval likvidátora z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.
5. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu sice obecně platí, že v případě likvidátora je zásadně nutné, aby se svým jmenováním souhlasil. Výjimku z řečeného stanoví mimo jiné §191 odst. 4 o. z., a to jen tehdy, kdy zde není žádná jiná osoba, jež by byla způsobilá funkci likvidátora vykonávat. Likvidátor jmenovaný z řad insolvenčních správců nemůže z funkce likvidátora odstoupit, může však (stejně jako člen statutárního orgánu) navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával. V poměrech projednávané věci byl stěžovatel jako osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců se sídlem v téže obci, v níž má sídlo i společnost, jmenován likvidátorem společnosti, neboť jiný návrh podán nebyl a společnost nemá statutární orgán, který by mohl funkci likvidátora zastávat. Protože z obsahu spisu nevyplývá existence skutečností, kvůli nimž by na dovolateli nebylo spravedlivé požadovat, aby funkci vykonával, nelze podle Nejvyššího soudu rozhodnutím nižších soudů ničeho vytknout.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že i při postupu dle §191 odst. 4 občanského zákoníku je nezbytný souhlas osoby zapsané v seznamu insolvenčních správců, resp. není možné takovou osobu ustanovit proti její vůli. Obecně totiž platí, že pro výkon funkce likvidátora je třeba, stejně jako pro výkon funkce člena jiných volených orgánů, souhlas člena takového orgánu, nestanoví-li zákon něco jiného. Podle stěžovatele nutnost souhlasu s výkonem funkce vychází i z ústavních práv každé osoby, neboť každý může mít jen ty povinnosti, k nimž se sám zaváže, nebo povinnosti stanovené mu zákonem či na základě zákona. Jestliže zákon ohledně některých členů orgánů právnických osob výslovně uvádí, že je lze soudem jmenovat do funkce "i bez souhlasu", přičemž toto neuvádí u jiných osob jmenovaných soudem, tedy ani u insolvenčních správců, lze systematickým výkladem dovodit, že tento souhlas dán být musí. Obecné soudy mají podle stěžovatele pravdu, když uvádí, že žádný právní předpis neukládá fyzické nebo právnické osobě povinnost registrace v seznamu insolvenčních správce a že tak lze kdykoliv požádat o výmaz zápisu. Taková poznámka je ovšem v dané věci podle stěžovatele irelevantní. Rozhodující je dle stěžovatele to, že žádný právní předpis neukládá osobě zapsané v seznamu insolvenčních správců se proti své vůli podřídit jmenování do funkce likvidátora v režimu dle §191 odst. 4 občanského zákoníku: nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, což platí i pro osoby zapsané v seznamu insolvenčních správců. Dle stěžovatele §191 odst. 4 občanského zákoníku rozšiřuje okruh osob, které přicházejí do úvahy pro jmenování do funkce likvidátora; toto ustanovení ovšem již nestanovuje povinnost všech takových osob takové jmenování i proti své vůli přijmout.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Základní výhrada stěžovatele směřuje proti výkladu obecných soudů, spočívajícímu v tom, že jako insolvenční správce může být v krajním případě (není-li jiná možnost) i bez svého souhlasu jmenován likvidátorem společnosti, přičemž může (stejně jako člen statutárního orgánu) navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával. Obecné soudy navíc přihlížely k tomu, aby byl stěžovatel ustanoven likvidátorem ve společnosti, která má sídlo ve městě, kde sídlí i stěžovatel.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že tento výklad bez dalšího nemůže být shledán ústavně rozporným. Určitý rozsah povinností spojených s profesí advokáta nebo s funkcí insolvenčního správce nemůže být považován za nucenou práci, která není dovolena. Byť i v citovaném ustanovení §191 odst. 4 o. z. není výslovně uvedeno, že insolvenční správce může být ustanoven soudem likvidátorem i přes svůj nesouhlas, výklad provedený Nejvyšším soudem vycházející ze systematiky zákona, legislativního vývoje i z účelu příslušné právní úpravy nelze shledat rozporným s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu