ECLI:CZ:US:2020:2.US.1546.20.1
sp. zn. II. ÚS 1546/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. S. S., zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2020 č. j. 56 T 1/2020-37457 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2020 sp. zn. 3 To 15/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími o jeho ponechání ve vazbě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Dále namítá porušení čl. 6 a čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2020 č. j. 56 T 1/2020-37457 bylo podle §72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu s odkazem na to, že je stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby i pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti, přičemž je ohrožen v souvislosti s tímto trestním stíháním sazbou trestu odnětí svobody od pěti do deseti let a hrozba uložení přísného nepodmíněného trestu pro případ, že provedeným dokazováním před soudem by byl shledán vinným, je zvyšována rozsahem zkrácené daňové povinnosti. Nalézací soud dále poukázal na to, že stěžovatel v České republice nemá vytvořeno žádné trvalejší zázemí, přičemž není nijak významněji fixován k žádnému konkrétnímu místu pobytu ani ve svém domovském státě Velké Británii. Ze samotné výpovědi stěžovatele v rámci výslechu při vazebním zasedání dne 4. února 2020 vyplynula možnost bydlet u sestry, která si nedávno koupila dům, aniž by však stěžovatel adresu bydliště u sestry a možnost zdržovat se na uvedené adrese u ní jakkoli konkretizoval a potvrdil například prohlášením sestry či dalších členů své rodiny. V této souvislosti nelze podle obecných soudů pominout ani míru zapojení stěžovatele do stíhané trestné činnosti, ani propojení sídla společnosti X s bydlištěm rodičů stěžovatele, ani skutečnost, že měl mít s podnikáním v dané oblasti značné zkušenosti. Pominout pak nelze i zjištěné a v předchozích rozhodnutích o vazbě konstatované časté pobyty obviněného nejenom v dalších zemích Evropské unie, ale i mimo ni.
3. Podle napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze o zamítnutí stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě ze dne 12. března 2020 sp. zn. 3 To 15/2020 lze námitkám stěžovatele přisvědčit v tom, že nalézací soud se mohl přesněji vyjádřit k možnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou. Podle vrchního soudu by vazbu mohla nahradit, avšak pouze za situace nabídky peněžité záruky ve výši mnohonásobně vyšší než byla nabídka peněžité záruky učiněná jeho sestrou. Nalézací soud by se podle vrchního soudu měl zaměřit při dokazování v rámci výslechu stěžovatele v hlavním líčení na to, aby zjistil jeho majetkové poměry podrobněji a přesněji v zájmu stanovení peněžité záruky v přiměřené výši, odpovídající jak závažnosti stíhané trestné činnosti, tak i majetkovým poměrům, a to s vědomím i jeho osobních poměrů, na které v podané stížnosti rovněž poukázal, včetně jeho snahy osobně pečovat o nezletilou dceru, neboť dosud zjištěné skutečnosti rozhodně nedávají požadovanou záruku, že tato snaha stěžovatele o dceru pečovat, by mu znemožnila vyhýbání se trestnímu řízení či skrývání se před ním. Vrchní soud dále upozornil na účast dalších osob na stíhané trestné činnosti, které by v zájmu odvrácení vlastního stíhání mohly být stěžovateli v jeho skrývání nápomocny, s vědomím i skutečnosti, že výnosy z trestné činnosti se stíhaným obviněným, případně dalším osobám do páchání trestné činnosti zapojeným podařilo ukrýt před orgány činnými v trestním řízení, přičemž těchto výnosů z tvrzené trestné činnosti by mohli využívat při skrývání stěžovatele před orgány činnými v tomto trestním řízení. Odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že důvodem vazby stěžovatele není pouhá okolnost, že je občanem Velké Británie, ani skutečnost, že v České republice nemá žádné zázemí, neboť ve vztahu k obavám z jeho útěku nelze pominout okolnosti, za nichž k páchání tvrzené daňové delikvence došlo, sofistikovanost jejího páchání, zapojení do jejího páchání více fyzických i právnických osob s konkrétní mírou účasti na ní, kdy řada dotčených osob by mohla mít zájem na tom, aby se stěžovatel úkonů trestního řízení neúčastnil, k okolnostem jejího páchání nevypovídal, a proto nelze vyloučit i jejich součinnost na případném skrývání se či útěku obviněného před vedeným trestním řízením. Přitom je znovu třeba zdůraznit i zjištěné okolnosti o velmi malé fixovanosti stěžovatele na konkrétní místo i ve svém domovském státě, skutečnost, že ani nyní zdůrazňovaný zájem stěžovatele na co možná nejužším styku s dcerou mu v minulosti nebránil v řadě zahraničních cest. Ani skutečnost, že do České republiky před vzetím do vazby přicestoval, není tak zásadním argumentem, jak stěžovatel namítá. Odvolacím soudem nebylo zjištěno ani porušení základních principů rychlosti řízení především ve vazebních věcech, řízení ve stěžovatelově trestní věci je vedeno přes rozsah dokazování velice pečlivě, koncentrovaně, ve snaze o co nejrychlejší meritorní rozhodnutí ve věci.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho cizí státní příslušnost není relevantním důvodem pro ponechání ve vazbě. Stěžovatel má za to, že nebylo prokázáno, že by "z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývala důvodná obava, že uprchne, nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest," což je nezbytné pro jeho ponechání ve vazbě. Stěžovatel má za to, že v obou napadených rozhodnutích je uveden pouze jediný důvod relevantní ve vztahu k důvodné obavě z útěku stěžovatele. Tímto důvodem je hrozba uložení vysokého trestu. Stěžovatel zdůrazňuje, že z jeho chování žádným způsobem ani náznakem nevyplýval jeho úmysl jakýmkoliv způsobem se vyhýbat trestnímu řízení nebo mařit jeho účel či ztěžovat jeho dosažení, a to ani případným útěkem z České republiky nebo ukrýváním se před orgány činnými v trestním řízení. Důvodná obava z útěku stěžovatele z České republiky a vyhýbání se trestnímu stíhání nebo případně uložení a výkon trestu i s ohledem na délku trvání vazby přes jeden rok, není v napadených rozhodnutích podložena žádnými konkrétními skutečnostmi. Dále podle něj nebyla dostatečně zhodnocena možnost dosáhnout účelu vazby mírnějšími zajišťovacími prostředky. Stěžovatel má za to, že pokud Vrchní soud v Praze nepřímo uvedl, že vyjádření Městského soudu v Praze co do možnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou bylo nedostatečné, měl usnesení Městského soudu v Praze zrušit. Vrchní soud v Praze namísto zrušení pouze konstatoval, že tuto vadu nepochybně Městský soud v Praze napraví v budoucnosti v rámci hlavního líčení. Takový postup je však podle stěžovatele zcela nepřípustný.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Samy výhrady stěžovatele poukazují na to, že jediným důvodem prodloužení jeho vazby není ani jeho cizí státní příslušnost, ani dlouhý trest, který mu hrozí. Ve vztahu k jeho cizímu státnímu občanství obecné soudy jasně vysvětlily, že je to spíše jeho neukotvenost ve vztahu ke konkrétnímu místu ať už v České republice nebo ve Velké Británii, v součtu s jeho rozsáhlou cestovatelskou minulostí. Nad to bylo poukázáno i na možnosti dalších podezřelých osob napomoci mu v útěku z důvodu vlastní ochrany před trestním stíháním. Ani námitka možnosti nahradit jeho vazbu peněžitou zárukou nedosahuje ústavního rozměru, obecné soudy se opravdu nepříliš přesvědčivě vypořádaly s jím nabídnutou zárukou. Z kontextu případu je však jasné, že stěžovatelem nabídnutá záruka byla shledána jako příliš nízká, což není nepřípustný důvod. Samo doporučení vrchního soudu, aby nalézací soud v hlavním líčení lépe zjistil přiměřenou výši peněžité záruky, nemůže samo o sobě vést k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí. Jejich odůvodnění z pohledu požadavku Ústavního soudu na kvalitu odůvodnění rozhodnutí o vazbě tudíž obstojí.
9. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu