ECLI:CZ:US:2020:2.US.1573.20.1
sp. zn. II. ÚS 1573/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Nopal s.r.o., se sídlem Dienzenhoferovy sady 1113/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátem se sídlem Myslikova 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 722/2020-986 ze dne 18. 5. 2020 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019 č. j. 4 Cmo 204/2018-963, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně podaný v průběhu řízení o jejím odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018 č. j. 31 Cm 3/2009-870, aby na její místo do řízení jako nabyvatelka práva vstoupila společnost Aapar s.r.o., (dále též jen "nabyvatelka" nebo "postupník"). Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2019 č. j. 32 Cdo 2868/2019-952 zrušil jeho předchozí vyhovující usnesení ze dne 11. 6. 2019 č. j. 4 Cmo 204/2018-937 a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky, jíž reagovala na zrušení jeho posledního usnesení Nejvyšším soudem a v níž poukázala na své faktické ukončení činnosti k 31. 12. 2018 s předpokladem vstupu do likvidace a na její faktické převzetí postupníkem, na dodatečné napravení absence založení účetních závěrek postupníka a jeho výkazů zisků a ztrát za roky 2017 a 2018 do sbírky listin a na obvyklost sjednané odměny za postoupení pohledávky (s ohledem na pokročilou a nepříznivou fázi řízení) ve zcela obvyklých tržních relacích (20 % - 30 %). Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ve zrušujícím usnesení a z jeho ustálené soudní judikatury vztahující se křížení o procesním nástupnictví podle §107a občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), shledal důvody pro mimořádné zamítnutí procesního návrhu stěžovatelky podle §2 o. s. ř. pro možné zneužití procesního práva na úkor jiných osob, resp. podle jeho vyjádření tyto důvody převažují. V odůvodnění rozhodnutí poukázal zejména na personální propojenost postupitele i postupníka prostřednictvím paní Sáry Barbierato, která je jednatelkou i 100% společníkem jak v osobě postupitele, tedy stěžovatelky, tak i postupníka. Obě osoby jsou tedy ovládané stejnou osobou a tvoří koncern. Již tato skutečnost koncernového propojení postupitele a postupníka, vznik postupníka až v průběhu vedeného soudního řízení (konkrétně dne 13. 5. 2016) a výše jeho základního kapitálu 12 000 Kč vzbuzují podle odvolacího soudu důvodné podezření, že návrh stěžovatelky na procesní nástupnictví lze kvalifikovat jako zneužití práva ve smyslu §2 o. s. ř.
3. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu odvolací soud nepochybil, jestliže při zohlednění okolností postoupení pohledávky posoudil návrh stěžovatelky jako účelové zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř. Nelze podle něj přisvědčit stěžovatelce, pokud s odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu naznačuje, že by úvahy odvolacího soudu byly založeny na pouhé domněnce nebo prosté obavě. V řízení zjištěné skutečnosti i úředně dostupné okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel, naopak svědčí důvodnému podezření, že se žalobkyně pohledávky za žalovanou zbavila ve snaze vyhnout se případné náhradě nákladů řízení. Uzavřel-li odvolací soud, že mimořádná aplikace §2 o. s. ř. je v posuzované věci namístě, je tento jeho závěr o účelovosti postoupení pohledávky v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu nedošlo k naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a proto Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl.
4. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti rekapituluje, že napadené usnesení Nejvyššího a vrchního soudu je třetí v pořadí. Vrchní soud nejprve změnu připustil, žalovaný podal dovolání a Nejvyšší soud usnesení vrchního soudu zrušil. To samé se opakovalo ještě jednou. Nakonec i vrchní soud návrh na záměnu zamítl a k dovolání stěžovatelky stejně rozhodl i Nejvyšší soud. Podle stěžovatelky tím mělo dojít ke zpronevěření se předvídatelnosti soudního rozhodování a porušení práva na spravedlivý proces. Předně Nejvyšší soud výslovně nabádal vrchní soud přezkoumat majetkové poměry postupitele a postupníka, byť se takový postup podle prejudikatury Nejvyššího soudu označuje za postup přesahující řízení o procesním nástupnictví. Vrchní soud podle stěžovatelky předně srovnal výši základního kapitálu obou subjektů, což je podle ní nemístné jednak proto, že oba subjekty mají násobně nižší základní kapitál, než jsou dosud přiznané náklady a zejména proto, že výše základního kapitálu nic nevypovídá o aktuálních majetkových poměrech korporace. Když už se do srovnávání majetkové situace vrchní soud pustil, pak ovšem nijak nehodnotil aktuální majetkovou situaci obou subjektů, což podle stěžovatelky činí jeho napadené usnesení neodůvodněným a nepřezkoumatelným. Podle stěžovatelky totiž nebyly dostatečně vyhodnoceny důkazy předložené k aktuální hospodářské situaci postupitele a postupníka a k tržním cenám za postoupení pohledávky v obdobných případech. Dále se stěžovatelka cítí být dotčena i na svém právu na rovnost před zákonem, když má za to, že její případ byl rozhodnut bez vysvětlení zcela jinak, než jiné případy obdobné. Stěžovatelka ani nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přezkoumání majetkové situace postupitele a postupníka se zkrátka někdy dít může jindy ne, aniž by k tomu zákon či alespoň soudy stanovily jasná pravidla, neboť takový postup je nepředvídatelný. Stěžovatelka neupírá soudům možnost začít rozhodovat věci jinak. Nicméně současně platí, že je třeba takovou změnu účastníkům vysvětlit a odůvodnit. A zejména je nutné ji vzít do důsledků. Pokud tedy dříve procesní nástupnictví probíhalo zcela formálně a de facto automaticky, chtějí - li nyní obecné soudy tuto praxi opustit a v rozporu s dosavadní judikaturou posuzovat majetkovou podstatu postupníků či cenu za postoupení jakožto vodítka možného zneužití práva, pak tak skutečně musejí do důsledků, přezkoumatelně a odůvodněně činit. Není možné na jednu stranu říci, že se jedná pouze o posouzení nástupnictví dle §107a o. s. ř. a že jakékoli bližší zkoumání těchto otázek rámec tohoto posouzení přesahuje, ale na druhou stranu si zcela nepřezkoumatelně a bez ohledu na tvrzení a důkazy stran o těchto otázkách - jako o otázkách nyní nově stěžejních - učinit skutkový závěr.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy, tedy s tím, jak soudy posoudily skutkové okolnosti její situace. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejího případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
9. Pokud pak se stěžovatelka domnívá, že v jejím případě soudy postupovaly odlišně než v jiných obdobných případech, a že to dostatečně nevysvětlily, s tímto závěrem nemůže Ústavní soud souhlasit. Nejvyšší soud opakovaně ve svém rozhodnutí ve vztahu k postoupení pohledávky shledal, že postup stěžovatelky je v tomto případě zneužitím práva, což je korektiv využívaný jen zřídka a v situacích, které musí být dobře odůvodněny. V daném případě svůj závěr o možném zneužití práva, jehož důsledkem bylo nepřipuštění vstupu postupníka do řízení na její místo, obecné soudy dobře odůvodnily a jejich závěry v tomto smyslu nejsou ani neudržitelné, ani ústavně nepřijatelné.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu