ECLI:CZ:US:2020:2.US.1614.20.1
sp. zn. II. ÚS 1614/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Bc. Jiřího Trnky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Vyhnalem, advokátem, se sídlem Rudolfovská tř. 464/103, České Budějovice, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2020 č. j. 8 Co 190/2020-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel svou žalobou domáhal zaplacení částky 243.000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou mu průtahy v trestním řízení. Jeho žalobě Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 č. j. 30 C 205/2019-158 částečně vyhověl, přiznal stěžovateli částku 112 500 Kč a v části ohledně částky 130 500 Kč žalobu zamítl a přiznal stěžovateli náhradu nákladů soudního řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 8 Co 190/2020-193 rozhodl tak, že v konečném důsledku přiznal žalobci jako přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu průtahy v trestním řízení jen částku ve výši 56.250 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a současně změnil výrok o nákladech řízení tak, že napadeným výrokem III. uložil stěžovateli hradit žalované náklady soudního řízení v celkové výši 1.620 Kč, a to podle zásady poměru úspěchu ve věci dle §142 odst. 2 o. s. ř.
3. Krajský soud napadený nákladový výrok odůvodnil tak, že má odlišný pohled na náklady řízení než soud prvního stupně, a to pro svůj odlišný právní názor v meritu věci. Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že v obecné rovině určení výše zadostiučinění v rámci zákona č. 82/1998 Sb. je podřaditelné pod úvahu soudu podle §136 o. s. ř. a je tedy namístě uvažovat o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. Platí však současně, jak dovodila judikatura (popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5183/2014), že i za splnění předpokladů stanovených v §142 odst. 3 o.s.ř. může být o náhradě řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci, coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody. Mezi takové judikatura dlouhodobě řadí např. excesivnost požadavku žalobce. Kromě toho je nutno důsledně odlišit situaci, kdy nárok žalobce je zčásti zamítán proto, že na základě své úvahy ve smyslu §316 o. s. ř. dospívá soud oproti uplatněnému nároku k závěru o jiné výši nároku co do základu správně uplatněného, od situace, kdy zčásti dochází k zamítnutí nároku pro neexistenci jeho základu. Odvolací soud má zde na mysli především námitku žalované strany - České republiky, Ministerstva spravedlnosti o duplicitním požadavku žalobce na odškodnění téhož v situaci, kdy nárok měl být již odškodněn v souběžně vedeném občanskoprávním řízení odškodňujícím jiné souběžné (časově a věcně však blízce související) vedené trestní řízení. Této argumentaci žalované odvolací soud zčásti přitakal, když i s ohledem na využitou judikaturu upozornil, že nemůže být v situaci, když již byl předmět zadostiučiněný v rámci kritéria "významu trestního řízení" poškozenému odškodněn v jiném řízení, tento znovu odškodněn. Stěžovatel se přitom bránil argumentu žalované o duplicitním odškodnění, ale dokonce požadoval s ohledem na kritérium "význam řízení pro poškozeného" navýšení základní částky o dalších 40 %. Mezi argumenty pro toto navýšení pak zařadil nejen již odškodněné zásahy trestního řízení do jeho integrity (medializace atd.), ale i jiné újmy v rámci odškodňovaného nároku nezohleditelné (nezákonné odposlechy, ztráta zaměstnání v důsledku výzvy policie v úvodní fázi trestního stíhání). Je tedy nutno lišit situaci, kdy soud v rámci své úvahy ohodnotí určitý zásah jiným procesním navýšením, než žádá žalobce, od situace, kdy relevanci (zohlednitelnost) daného zásahu do integrity a práv žalobce soud již z podstaty odmítne.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá jen nákladový výrok odvolacího soudu, neboť v této otázce se jedná o rozhodnutí konečné, na rozdíl od rozhodnutí krajského soudu v meritu věci, proti němuž je přípustné dovolání. Stěžovatel shledává rozhodnutí krajského soudu v otázce náhrady nákladů řízení rozporné s judikaturou Ústavního soudu, podle níž nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení o nemateriální újmě proti státu sankcionován za nesprávně žalovanou výši požadované újmy. Odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249), nález sp. zn. I. ÚS 804/08 ze dne 7. 9. 2011 (N 152/62 SbNU 333) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 104/65 SbNU 431), a tam uvedený názor: "Pokud obecné soudy tento výklad nerespektují a nepřiznají účastníkovi, kterému se podařilo prokázat základ nároku, náhradu nákladů řízení s tím, že mu přiznaly jen část požadované částky, porušují právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod."
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výrok ústavní stížnost napadá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť ve vztahu k napadenému nákladovému výroku stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
9. V posuzovaném případě krajský soud podrobně vysvětlil, proč přistoupil k rozhodnutí o tom, že je stěžovatel povinen žalované uhradit náhradu nákladů (přičemž se navíc jedná o výši náhrady nákladů řízení v bagatelní výši) a z větší části to vysvětlil odkazem na meritorní závěry rozhodnutí odvolacího soudu. Tento meritorní názor může být ještě přehodnocen dovolacím soudem, a proto v tomto rozsahu Ústavní soud shledává předčasným se jím zabývat. Navíc v případě nesprávného, ústavně nekonformního, posouzení merita věci krajským soudem, by došlo ze strany Nejvyššího soudu či Ústavního soudu ke zrušení napadeného nákladového výroku jako výroku akcesorického. Pokud je pak názor krajského soudu o opakovaném uplatňování části nároku správný, pak nelze shledat ústavně rozporným ani závěr o specifické situaci, v níž bylo na místě rozhodnout o nákladech řízení takovým způsobem, jak krajský soud rozhodl.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele v této fázi řízení postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu