ECLI:CZ:US:2020:2.US.1630.20.1
sp. zn. II. ÚS 1630/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti AGRO CZ, a.s., sídlem Komenského 247/27, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Miroslavem Dosedělem, advokátem, sídlem U sportovní haly 542/3, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 567/2020-169 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019 č. j. 19 Co 379/2019-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj v Hradci Králové (dále jen "finanční úřad") se podanou žalobou domáhal po stěžovatelce (zástavním věřiteli) zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem ve výši 6 593 113,81 Kč k uspokojení z výtěžku prodeje zástavy - nemovitých věcí, kterými byly nemovitosti v k. ú. Hradec Králové. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 6. 2019 č. j. 18 C 7/2019-110 žalobu zamítl.
3. Finanční úřad podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit finančnímu úřadu žalovanou částku.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání ve výroku o náhradě nákladů řízení odmítl, jinak je zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že nesouhlasí se závěry učiněnými odvolacím a dovolacím soudem a má za to, že tzv. pohledávka ve výši 6 593 113,81 Kč není zajištěna zástavním právem. Stěžovatelka považuje výklad podústavního práva obsažený v odůvodnění napadených rozhodnutí za situace, kdy zástavce je odlišný od obligačního dlužníka, za protiústavní. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pak podle tvrzení stěžovatelky vykazuje podstatné znaky nepřezkoumatelnosti a nelze je považovat za přesvědčivé ve smyslu ustanovení §157 odst. 2. o. s. ř. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu, a to nález ze dne 15. 12. 2003 sp. zn. IV. ÚS 666/02 (N 145/31 SbNU 291), na usnesení ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 316/07 a na v ústavní stížnosti citovanou judikaturu Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy.
10. Odvolací soud stěžovatelce náležitě vysvětlil, z jakého důvodu přisvědčil argumentaci finančního úřadu s tím, že ze znění rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 2. 4. 1997 lze dovodit jediný závěr, a to že zástavním právem je zajištěna nejen úhrada jistiny, ale i úhrada veškerého jejího příslušenství, lhostejno zda k datu vydání již vyčísleného či teprve vzniklého v budoucnu. Nejvyšší soud poté dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu shledal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jako správný.
11. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud rozhodoval nestranně, námitkami vznesenými stěžovatelkou se zabýval a zohlednil veškeré okolnosti souzené věci. Dovolací soud pak řádným způsobem přihlédl k základním právům stěžovatelky, náležitě se vypořádal s námitkami stěžovatelkou vznesenými a v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu se jí nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto, když došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, podané dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl; ve zbývající části pak podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Právní argumentace soudů není nepřijatelná či excesivní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry na úrovni podústavního práva přezkoumávat. Stěžovatelka podle obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, zjevně není. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení základních práv chráněných čl. 36 Listiny.
13. K poukazu stěžovatelky na shora uvedená rozhodnutí Ústavního soudu je třeba uvést, že zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu