ECLI:CZ:US:2020:2.US.1708.20.1
sp. zn. II. ÚS 1708/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 375/2019-508 ze dne 13. února 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených výroků soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se společnost CHODOV REALITY, a. s. (dále též "žalobce") domáhala proti stěžovateli zaplacení cca 3 milionů korun s příslušenstvím z toho titulu, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území Chodov, které jsou zastavěny zemním valem, jehož vlastníkem je stěžovatel. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že předmětný val není stavbou. Soud prvního stupně uložil žalobci uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 185 070 Kč, odpovídající výši uhrazeného soudního poplatku, nepřiznal mu však náhradu právního zastoupení, neboť podle ustálené judikatury lze u stěžovatele presumovat existenci dostatečného personálního i materiálního vybavení a zabezpečení ke kvalifikovanému hájení práv.
3. Ten závěr potvrdil napadeným výrokem II. rozsudku č. j. 25 Co 375/2019-508 ze dne 13. února 2020 i Městský soud v Praze jako soud odvolací, jen zvýšil přiznanou náhradu nákladů na částku 194 508 Kč, o náhradu nákladů za 26 úkonů ve výši 300 Kč. Napadeným výrokem III. uložil uhradit stěžovateli náhradu nákladů v částce 1 452 Kč, odpovídající čtyřem úkonům po 300 Kč a příslušnou DPH.
4. Stěžovatel se závěry městského soudu ohledně náhrady nákladů řízení za právní zastoupení nesouhlasí. Domnívá se, že aktuální rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, který řeší v podstatě veškerou odvolací agendu žalob směřujících na stěžovatele, je taková, že soud nepřiznává náhradu nákladů za advokátní zastoupení stěžovatele prakticky v žádném sporu, bez ohledu na jeho složitost, a toliko mechanicky ve většině svých rozhodnutí opakuje odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž u statutárních měst a jejích městských částí lze prezumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení i tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Stěžovatel pak tvrdí, že judikatura Ústavního soudu ukládá posuzovat jednotlivé případy individuálně, což však městský soud neučinil, přičemž právě v této věci by bylo namístě shledat právní zastoupení stěžovatele advokátem jako účelné. Odvolací soud však při svém rozhodování podle stěžovatele nijak nezohlednil předmět sporu, respektive jeho výši. Odvolací soud v napadeném rozsudku tak podle stěžovatele pochybil, když nezkoumal typ sporu, konkrétně samotný charakter a pozadí působnosti žalobce, který není původním restituentem, byť se opakovaně dovolává zásady benefícium cohaesionis. Jedná se o spor akciové společnosti proti obci, přičemž stěžovateli není zřejmé, proč by se neměla akciová společnost podílet na náhradě nákladů stěžovatele, a to zejména za situace, kdy stěžovatele po dobu 10 let podrobovala (neoprávněně) soudním řízením. Ostatně nutnost zkoumat, zda byl postup žalobce v souladu s dobrými mravy, potvrdil Nejvyšší soud i v této věci, když v rozsudku č. j. 28 Cdo 2140/2013-131 ze dne 24. února 2014 uvedl: "Konečně ani závěr soudu prvního stupně, že postup žalobkyně nelze kvalifikovat jako výkon práv odporující dobrým mravům, pak odvolací soud dosud náležitě neprověřil, a to i s ohledem na tvrzení žalované, že žalobkyně není původní oprávněnou osobou a že pozemek nabyla s ryze spekulativním záměrem." Stěžovatel dále poukazuje na to, že společnost CHODOV REALITY a.s. je nejméně ze tří čtvrtin vlastněna kyperskými společnostmi.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil. Stěžovatelem namítané nepřihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu totiž nelze považovat za extrémní vykročení ze stanovených pravidel či za svévoli.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu