ECLI:CZ:US:2020:2.US.1726.20.1
sp. zn. II. ÚS 1726/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F. I. E., t. č. ve věznici v Rapoticích, Náměšť nad Oslavou, právně zastoupeného Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem se sídlem Luleč 323, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 č. j. 4 Tdo 257/2020-995, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 6 To 72/201 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 č. j. 40 T 1/2019-837, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání zločinu vraždy ve stádiu přípravy, a to s rozmyslem a ze zavrženíhodné pohnutky, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Uvedeného trestného činu se měl dopustit - zjednodušeně řečeno - tím, že plánoval usmrcení své bývalé partnerky L. H. (dále jen "bývalá partnerka" nebo "poškozená") a jejího domnělého nového partnera R. H. (dále jen "poškozený") a s tímto záměrem požádal A. J. (dále též "svědek") o opatření zbraně (pistole, příp. výbušného pásu). Svou bývalou partnerku plánoval usmrtit tak, že dne 26. 3. 2018 odpoledne zablokuje na tam specifikovaném místě její vozidlo, nastoupí k ní, přinutí ji odjet na blíže neurčené místo, natočí na video její přiznání k (údajné) nevěře a následně ji usmrtí pořízenou zbraní nebo jeho vlastním vystřelovacím nožem. Poté plánoval, že se přesune do místa bydliště své bývalé partnerky, kde bydlí také její domnělý nový partner, a rovněž jej usmrtí. Po spáchání činu plánoval odjet na letiště do Vídně a odsud odletět do Egypta, neboť stěžovatel je egyptským státním příslušníkem. K pokusu ani dokonání shora popsaného činu nicméně nedošlo díky činnosti a následnému zákroku policejních orgánů, s nimiž spolupracoval svědek A. J. Stěžovatel naopak tvrdil, že je policejním informátorem a pomáhal D., příslušníkovi Policie České republiky (dále jen "příslušník policie") nastražit past na jmenovaného svědka a usvědčit jej z podpory Islámského státu. Celé trestní řízení je tudíž pouze nepochopením jeho "velké hry", kterou si na jmenovaného svědka vymyslel. Ve světle mnohých přímých i nepřímých důkazů nicméně krajský soud nepovažoval stěžovatelovu obhajobu za věrohodnou a naopak dospěl k závěru, že stěžovatelovo jednání bylo spolehlivě prokázáno uceleným řetězcem důkazů, vedeno skutečným úmyslem zavraždit shora označené osoby a relativně detailně naplánováno. Krajský soud proto rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce šesti let. Vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelovo odvolání zamítl jako nedůvodné podle §256 trestního řádu. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatelovo dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dovolací soud se mj. neztotožnil s námitkou stěžovatele, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nižších soudů existuje extrémní rozpor, jakož ani s námitkou, že nižší soudy nerozhodovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dle Nejvyššího soudu jsou obě uvedené námitky pouhým pokračováním polemiky stěžovatele se soudy a jsou založeny na stěžovatelově alternativní, důkazy vyvrácené verzi skutkových události.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje svůj životní příběh a to, jak se dle jeho názoru odehrál skutek, pro který byl odsouzen. Dle vlastních slov je mladý, liberální člověk z pokrokové, proevropsky orientované rodiny, má umělecké sklony (vystupoval jako fakír) a pobyt v Evropě je pro něj splněným snem. Navíc má úspěch u žen a umí jim naslouchat, což mu zaručilo úspěch i u podstatně starší poškozené, která je úspěšnou manažerkou ve významné firmě a s níž jistou dobu bydlel v centru B.; současně však i nadále udržoval společné soužití se svou manželkou a nezletilou dcerou. Vztah stěžovatele a poškozené byl "od počátku nejen vřelý a vášnivý, ale také bouřlivý a nevyrovnaný", pročež docházelo k opakovaným rozchodům následovaných obnovením vztahu. Poškozená však měla stěžovateli v únoru 2018 navrhnout, že vztahu dá jinou rovinu, což stěžovatele zmátlo. Jelikož nevěděl, zda je vztah ukončen nebo ne, přišel před byt poškozené, z něhož slyšel mužský hlas, což ho zmátlo ještě víc. Začal proto zjišťovat úmysly poškozené u jejich známých. U dotčeného příslušníka policie rovněž zjišťoval, zda by mu nepomohl dostat se do e-mailové schránky poškozené. V závěru rozhovoru s příslušníkem policie byl však stěžovatel dotázán na to, zda nemá nějaké poznatky o A. J., což pro stěžovatele "byl velký aktivační impuls, který by mu pomohl odstranit jeho stávající frustraci. Řekl si, že pomůže policii dopadnout A. J. a získá tím jisté zadostiučinění." Stěžovatel se s ním proto telefonicky spojil a sešel v kavárně. Jelikož však byl pod vlivem alkoholu a léků, plácal hlouposti a svou soukromou věc týkající se poškozené spojil s plánem na dopadení jmenovaného muže. V rámci tohoto velkého plánu jej zavedl k (novému) místu bydliště poškozené v okolí B., záměrně mu podsouval klamné informace (např. že do domu poškozené se dá dostat i jiným než předním vchodem) a hrál, což však A. J. určitě prokoukl. Stěžovatel po jmenovaném rovněž chtěl, aby mu opatřil a donesl zbraň, avšak to pouze naoko. Ve skutečnosti jej totiž chtěl udat na policii a zajistit, že jmenovaný svědek bude dopaden v čajovně se zbraní v ruce a bude prokázáno, že je sympatizantem Islámského státu. V té době stěžovatel chtěl být už dávno pryč, pročež si sháněl letenky z Vídně do Egypta. Mezitím se však svědek obrátil na policii a na další schůzku se stěžovatelem se dostavil s nahrávacím zařízením od policie. Poté byl stěžovatel zadržen kvůli pokusu o vraždu. Jeho vůlí však nikdy nebylo připravit a uskutečnit vraždu a jeho jednání bylo pouze hrou.
4. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že pravdivost jeho verze skutkových událostí mají prokazovat rozličné nesrovnalosti v soudním spisu a údajné rozpory mezi důkazy. Ve vztahu ke zvukovému záznamu ze schůzky stěžovatele se svědkem A. J., který byl jedním ze stěžejních důkazů v řízení, uvádí, že z nich zcela jasně plyne působení svědka jako tzv. agenta provokatéra. Navíc stěžovatel v této souvislosti a) tvrdí, že všechna jeho vyjádření na zvukovém záznamu jsou předstíraná a jsou pouhou pastí na jmenovaného svědka, b) zpochybňuje autenticitu zvukového záznamu ze schůzky a uvádí, že je namixován z jiných zvukových záznamů, c) namítá, že jejich překlad a přepis je nepřesný a (záměrně) vyznívá v jeho neprospěch, a d) uvádí, že předmětný zvukový záznam vyvrací výpověď jmenovaného svědka a naopak potvrzuje pravdivost stěžovatelovy výpovědi. Ve vztahu k letenkám do Egypta uvádí, že je skutečně hledal, avšak na dřívější dobu, pročež rozhodně nemohl připravovat vraždu své bývalé partnerky a jejího domnělého nového přítele na den, který byl uveden ve výrokové části napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel proto uzavírá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny).
5. Nejprve posuzoval Ústavní soud splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas zčásti oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud však dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Úvodem je vhodné zdůraznit, že stížnostní námitky stěžovatele jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy. Není tudíž účelné, aby se k nim Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu detailně vyjadřoval a opakoval to, co bylo již několikrát řečeno. V podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. První, nejobsáhlejší skupina stěžovatelových námitek směřuje do skutkové roviny věci. Ústavní soud proto připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v §2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda je nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, bod 23]. Výjimku z tohoto pravidla učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Naopak pokud obecné soudy řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - a takové hodnocení přehodnocovat.
9. Ústavní soud k tomu podotýká, že touto skupinou stížnostních námitek stěžovatel nezpochybňuje pouze některé dílčí důkazy nebo jejich hodnocení, nýbrž zpochybňuje hodnocení všech důkazů provedených v trestním řízení. To je bezpochyby nelehký úkol a stěžovatel se jej nezhostil způsobem, jenž by umožňoval Ústavnímu soudu vyslovit porušení stěžovatelových práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro lepší pochopení toho, z jakého důvodu se Ústavní soud neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že vše byla pouze "hra" a trestní soudy vadně vyhodnotily provedené důkazy, je vhodné stručně shrnout, k jakým skutkových zjištěním a na základě jakých důkazů trestní soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Tyto důkazy a z nich dovozené skutkové závěry totiž poskytují poněkud odlišný obraz o jednání stěžovatele, než je vylíčen v ústavní stížnosti (v podrobnostech viz výše, bod 3). Trestní soudy zjistily, že stěžovatel nikdy nebyl policejním informátorem, pouze neformálním zdrojem informací, a dotčeným příslušníkem policie byl naposledy kontaktován cca rok a půl před spácháním předmětného trestného činu. Krátkou dobu před spácháním trestného činu jej však stěžovatel kontaktoval s prosbou, zda by mu nepomohl dostat se do e-mailové schránky poškozené, neboť chtěl zjistit, zda má poměr s jiným mužem a kdo jím je. Na této schůzce se příslušník policie stěžovatele mezi řečí zeptal, "co dělají teroristé", avšak nijak jej neúkoloval. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel poškozenou od rozchodu dlouhodobě sledoval, což u ní vyvolalo obavy o svou bezpečnost a přinutilo jí přestěhovat se do jiného města. Dle shodných svědeckých výpovědí však stěžovatelovo sledování poškozené neustalo, ani když poškozená změnila místo bydliště, a pokračovalo až do doby spáchání předmětného trestného činu. O úmyslu zavraždit poškozenou a jejího domnělého nového partnera se dle provedených důkazů - zejm. svědecké výpovědi A. J., zvukového záznamu ze schůzky stěžovatele a jmenovaného svědka, výpisu textových zpráv atd. - stěžovatel zmiňoval mnohokrát, na mnoha místech a po delší dobu. Rovněž bylo při zkoumání stěžovatelova mobilního telefonu zjištěno, že vyhledával na internetu články pod hesly jako "mladý muž zabije svou starou přítelkyni v B." apod. Rovněž na internetu vyhledával na dobu plánované vraždy i akční letenky nebo tzv. last minute zájezdy do Egypta. Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že stěžovatel detailně poznal denní režim poškozené (a to v i jejím novém místě bydliště) a měl přesně promyšleno, jakým způsobem a kdy chce vraždu spáchat, jak si opatří alibi a jak bezprostředně po činu uteče do zahraničí. Zjednodušeně řečeno, dle důkazně dostatečně podepřených zjištění trestních soudů trvalo ne zcela bezproblémové chování stěžovatele (např. při jednom incidentu musela zasahovat poškozenou přivolaná policie) již od doby, kdy se s ním poškozená rozešla, a postupně gradovalo až do té míry, že stěžovatel pojal úmysl zavraždit jí a jejího domnělého nového partnera, vytvořil plán, jak to provede, a začal obstarávat prostředky (zejm. zbraně) ke spáchání vraždy. Ústavní soud se proto ztotožnil s názorem trestních soudů, že stěžovatelovo dlouhodobé a gradující jednání ve vztahu k poškozené nelze věrohodně vysvětlit tím, že šlo o jakousi impulzivně započatou a nepromyšlenou hru rozehranou stěžovatelem v zájmu dopadení jiného zločince, svědka A. J., nýbrž tím, že stěžovatel se skutečně dopustil trestného činu, pro který byl odsouzen.
10. Dále Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele na základě obsáhlého a korektně provedeného dokazování, provedené důkazy pečlivě zhodnotily jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a podrobně odůvodnily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů. Soudy se rovněž dostatečným způsobem vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou, která byla obsahově totožná s obsahem nyní posuzované ústavní stížnosti, a své závěry o její nepřesvědčivosti řádně odůvodnily. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí nepovažuje za rozporná s právem stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Dále stěžovatel namítal porušení svého práva na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny, avšak Ústavní soud dospěl k závěru, že tento okruh stížnostních námitek se ve skutečnosti týká namítaného porušení zákazu deformace důkazů dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), část IV. a)]. Stěžovatel totiž nenamítá např. to, že v důsledku absence nebo nikoli řádného výkonu funkce tlumočníka neporozuměl pro jazykovou bariéru trestnímu řízení a nemohl tak účinně hájit své práva, nýbrž to, že přibraný tlumočník nepřesně a nekvalitně přeložil z arabštiny některé z prováděných důkazů (zejm. textové zprávy, zvukové záznamy apod.), čímž došlo ke zkreslení jejich obsahu v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud tudíž stěžovatelovy námitky posuzoval prizmatem ústavně reprobovaného zákazu deformace důkazů. Ani v tomto ohledu však neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti namítá pouze dílčí nepřesnosti nebo chyby v překladu, které, i kdyby byly všechny pravdivé, by pro svůj omezený rozsah a význam nemohly mít žádný vliv na výrok trestních soudů o vině stěžovatele.
12. Stěžovatel formálně napadá také výrok o trestu, avšak v této oblasti neuplatňuje žádné námitky svědčící o jeho protiústavnosti. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že uložený trest odnětí svobody v trvání šesti let nepovažuje za svévolný, nepřiměřený nebo protiústavní z jiného důvodu. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 3 trestního zákoníku, který umožňoval uložit pouze trest odnětí svobody, a to v rozmezí od 15 do 20 let. Trestní soudy však přistoupily s ohledem na stěžovatelovy osobní poměry, dosavadní život a podstatu jeho trestní činnosti k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby a uložily mu trest v podstatně nižší výměře. K porušení práv stěžovatele podle čl. 39 Listiny tudíž nedošlo.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu