ECLI:CZ:US:2020:2.US.1735.20.1
sp. zn. II. ÚS 1735/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Maška, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4343/2019-222 ze dne 5. února 2020, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 406/2017-189 ze dne 11. února 2019 a usnesení Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 6 C 137/2014-152 ze dne 29. června 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a napadených rozhodnutí nižších soudů, jež si vyžádal, že se v řízení, z nějž vzešla napadená rozhodnutí, stěžovatel domáhal žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení zrušení rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit 500 Kč. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 6. 2018 č. j. 6 C 137/2014-152 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost a odmítnuta žaloba na obnovu řízení. Námitku stěžovatele, v níž spatřoval zmatečnost rozsudku soudu prvního stupně ze 17. 10. 2016 č. j. 6 C 137/2014-58, o vyloučení JUDr. Heleny Teslíkové, která věc rozhodovala, neshledal soud prvního stupně důvodnou. Stěžovatel byl o možnosti vznést tuto námitku v původním řízení poučen a v podání z 27. 11. 2015 výslovně uvedl, že ji nevznáší. Zároveň neprokázal, že by jmenovaná soudkyně měla na projednávané věci právní zájem nebo že by rozhodnutím mohla být dotčena na svých právech, a skutečnost, že se ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 58/2012 vyjádřila, že má k soudci soudu prvního stupně JUDr. Olivovi přátelský vztah, nemohla být důvodem jejího vyloučení. Ani námitku, že stěžovateli nebylo umožněno se ve věci vyjádřit, neshledal soud prvního stupně rovněž důvodnou, protože dle protokolu o jednání ze 17. 10. 2016 se ve věci opakovaně vyjadřoval. Námitka žalobce, že JUDr. Teslíková nevzala v úvahu ustanovení §283 občanského soudního řádu, není důvodem žaloby pro zmatečnost dle §229 občanského soudního řádu, protože touto žalobou se nelze domáhat nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nebo jejím právním posouzení.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2019 sp. zn. 32 Co 406/2017 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Ve svém rozhodnutí odvolací soud vyšel z toho, že stěžovatel připojil k odvolání usnesení soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, z 6. 1. 2014 č. j. 150 Ex 1986/13-115, jímž odvolací soud neprovedl důkaz, protože jej nebylo třeba pro posouzení věci, resp. žaloby pro zmatečnost. Důkaz se totiž vztahuje ke skutkovému stavu zjištěnému pro rozhodnutí, proti němuž žaloba pro zmatečnost v této věci směřuje, tj. proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze 17. 10. 2016 č. j. 6 C 137/2014-58, v němž je i zmíněno (viz strana 2, odstavec 5). Z téhož důvodu shledal, že nejsou námitky stěžovatele o právní moci usnesení Okresního soudu v Kladně z 30. 11. 2011 vyznačené dnem 16. 2. 2011 ani okolnosti předcházející zastavení exekuce výše citovaným usnesením soudního exekutora významné a způsobilé přivodit změnu napadeného usnesení. Krajský soud vysvětlil, že účastník řízení může využít institutu žaloby pro zmatečnost výlučně za splnění zákonných podmínek stanovených v §229 o. s. ř. K námitce podjatosti soudkyně odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1811/14 ze dne 29. 7. 2019, v němž Ústavní soud zkritizoval jako protiústavní postup obecných soudů, které zamítly žalobu pro zmatečnost opřenou o tvrzení, že v řízení rozhodovala vyloučená (podjatá) soudkyně, s tím, že žalobce měl podjatost soudkyně namítat bezprostředně poté, kdy se dozvěděl o jejích důvodech, tedy už v průběhu předchozího řízení prostřednictvím námitky podjatosti. Ústavní soud zdůraznil, že v dané situaci zákon nevyžaduje jako nezbytnou podmínku pro uplatnění či úspěch žaloby pro zmatečnost vyčerpání námitky podjatosti a takovou podmínku není ani možné interpretačně dovodit, neboť by tím došlo ke snížení ochrany poskytované základnímu právu (na nestranného soudce). Pro rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je tedy podstatné, že z tvrzení žalobce ani z obsahu spisu nelze dovodit žádnou skutečnost, která by umožňovala pochybovat o tom, že by soudkyně Okresního soudu v Kolíně, JUDr. Helena Teslíková mohla mít poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům odůvodňující pochybnosti o její nepodjatosti. Skutečnostmi, v nichž vyloučení jmenované soudkyně spatřuje stěžovatel, judikatura za rozhodné z hlediska ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. nepovažuje. Za rozhodující pro posouzení podjatosti soudce lze považovat pouze reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci, a tedy nikoli to, jak subjektivně účastník řízení soudce vnímá
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020 č. j: 32 Cdo 4343/2019-222 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele s tím, že podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžitý limit uvedený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu uplatní i v případě dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost v řízení ohledně peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč. V projednávané věci stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení 500 Kč. Uvedená částka nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž nejde o žádnou z výjimek upravených v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelovo dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy podle něj přehlédly, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Usnesením Okresního sodu v Kolíně ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 21 Nc 828/2012 bylo rozhodnuto, že všichni soudci Okresního soudu v Kolíně včetně JUDr. Aleny Horáčkové jsou vyloučeni z projednávání související věci stěžovatele proti Mgr. Arnoštu Olivovi. Věc byla přikázána k projednání Okresnímu soudu v Nymburce. Stěžovatel dále namítá, že navrhoval některé důkazy, které mohly přivodit pro něho příznivější rozhodnutí, přičemž se jednalo o důkazy, které nebyly v původních řízeních provedeny a které provedeny být mohly. Stěžovatel se domnívá, že měly obecné soudy zabývat skutečnostmi, které vyplynuly ze zastavení exekuce Ing. JUDr. Petrem Kučerou. Z těchto argumentů stěžovatel dovozuje, že je důvod obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a pokud obecné soudy rozhodly opačně, došlo tak k zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatele. Stěžovatel je toho názoru, že i při řízeních o věcech, které předmětem sporu nepřesahují částku 50 000 Kč, musí být vždy právo na spravedlivý proces plně respektováno a nelze pouze stručně konstatovat, že se pro malou "hodnotu sporu" nelze procesními pochybeními zabývat.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že ji podává po odpadnutí překážek vzniklých v souvislosti s epidemií Sars Covid - 9, když teprve usnesením ze dne 3. 6. 2020 byl ustanoven stěžovateli zástupce pro řízení o ústavní stížnosti. V mezidobí dvouměsíční lhůty nemohl stěžovatel provést bez zastoupení advokátem jakýkoliv úkon, týkající se ústavní stížnosti a s ohledem na dlouhodobou epidemii tak stěžovatel žádá ve smyslu §6 zákona č. 191/2020 Sb. o prominutí zmeškání lhůty v řízení podle zákona o Ústavním soudu.
7. Před vlastním meritorním posouzením věci Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti, zejména včasnost jejího podání. Dospěl přitom k závěru, že z hlediska ryze formálního byla ústavní stížnost napadající rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, neboť stěžovatelem podané dovolání bylo nepřípustné ex lege, a to z důvodů podrobně vyložených v usnesení dovolacího soudu. Dovolání stěžovatele nebylo tedy odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), pročež podání tohoto mimořádného opravného prostředku stran lhůty k podání ústavní stížnosti při pravidelném běhu okolností nemohlo by přivodit důsledky v citovaném ustanovení předvídané [k tomu srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 45/04 (U 32/33 SbNU 523), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však vzhledem k obsahu poučení v napadeném usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo stěžovateli sděleno (byť nesprávně), že může proti citovanému usnesení podat dovolání, neodmítl podanou ústavní stížnost pro opožděnost, a neupřel tak stěžovateli přezkum opodstatněnosti jeho návrhu ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Jiný postup mohl by být pociťován jako denegatio iustitiae, neboť bylo právem stěžovatele spolehnout se na to, že se mu ohledně přípustnosti opravného prostředku dostává ze strany odvolacího soudu (tedy orgánu veřejné moci) poučení správného (srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3115/12 ze dne 21. 1. 2013, N 17/68 SbNU 229). Nadto Ústavní soud posoudil žádost stěžovatele, aby postupoval v souladu s §6 zákona č. 191/2020 Sb. a prominul zmeškání lhůty z důvodu překážek vzniklých v souvislosti s epidemií Sars Covid - 9. Ústavní soud v souladu s touto žádosti dospěl k závěru, že je důvodná, a tudíž se stěžovateli zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti promíjí.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvození skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Jak vplývá z výše uvedené rekapitulace v bodech 2 a 3 tohoto rozhodnutí, obecné soudy se s námitkami stěžovatelovy ústavní stížnosti vypořádaly a Ústavní soud neshledal v jejich závěrech žádný ústavněprávní deficit.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu