ECLI:CZ:US:2020:2.US.175.20.1
sp. zn. II. ÚS 175/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti P. M., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem, se sídlem Čs. armády 828/34, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 67 To 211/2019-814 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. března 2019 č. j. 1 T 14/2018-727, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2020 stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 2019 č. j. 1 T 14/2018-727 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných M. K. a M. Ch.) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozenému R. E. (dále jen "poškozený") náhradu škody ve výši 121 192 Kč a podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných M. K. a M. Ch.) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, škodu ve výši 59 991 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Praha, škodu ve výši 1 313 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená M. Z. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele i obou dalších obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 67 To 211/2019-814 zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného M. Ch. v celém rozsahu a ohledně obviněných M. K. a stěžovatele ve výrocích týkajících se náhrady škody poškozenému, nově rozhodl u obviněného M. Ch. tak, že ho uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví toliko podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, jako spolupachatele podle §23 trestního zákoníku, a za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu zároveň tomuto obviněnému uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými M. K. a stěžovatelem zaplatil na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj částku 59 991 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Praha, částku 1 313 Kč. Poškozená M. Z. byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 trestního řádu městský soud nově uložil všem třem obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému částku 61 192 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody tohoto poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli nezměněn.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli všichni tři obvinění dovoláními, v nichž shodně uplatnili důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud všechna podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v průběhu trestního řízení poukazoval na nesprávnou právní kvalifikaci a svá tvrzení doložil důkazy, přičemž ve věci rozhodující soudy tato tvrzení nevzaly na vědomí. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl, aniž by se tvrzeními stěžovatele a jeho důvody zabýval. Podle názoru stěžovatele měl být v jeho případě použit jako přiléhavý §146 odst. 1 trestního zákoníku se sazbou 6 měsíců až 3 léta, neboť znalec MUDr. Břetislav Brožek, CSc., ve své výpovědi prohlásil, že se zejména nepřímá poranění optiku velmi obtížně diagnostikují a není jednoduché to strukturálně prokázat, obvykle na CT nebo na rezonanci, navíc znalec pacienta nikdy nevyšetřoval. Znalec MUDr. Ivan Procházka pak uvedl, že v době zpracování znaleckého posudku se nebylo možno jednoznačně vyjádřit k trvalým následkům. Stěžovatel má za to, že dovolací soud se těmito tvrzeními zabývat měl, a pokud tak neučinil, porušil zásadu in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady pro přezkoumání napadených rozhodnutí stanovených zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
10. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží zpochybnit provedené právní posouzení a učiněné skutkové závěry ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
11. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy a poté i ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
12. Městský soud v Praze považoval závěry učiněné soudem prvního stupně za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že se jedná o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Odvolací soud ve shodě se stanoviskem soudu nalézacího dovodil, že obžalovaní způsobili poškozenému poranění oka spočívající v trvalém dvojitém vidění, což znamená ze soudně lékařského hlediska těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu - oka, oslabení funkce smyslového ústrojí a delší dobu trvající poruchu zdraví s délkou léčení přesahující šest týdnů. Odvolací soud se dále zabýval i subjektivní stránkou zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a shledal ji u všech obžalovaných po formální stránce za naplněnou.
13. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Předmětem jeho přezkumu je soulad právního posouzení skutku s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištění skutkový stav. Nejvyšší soud zde pak není jakousi "třetí instancí" zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně v plném rozsahu. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. V projednávaném případě všichni dovolatelé formálně namítli nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, tuto obecně hmotněprávní výhradu svorně opřeli primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Pokud stěžovatel uplatnil námitku, že jeho jednání mohlo být posouzeno nejvýše jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, i v tomto případě se podle názoru dovolacího soudu ve skutečnosti nejedná o nic jiného, než o polemiku stěžovatele, jednak se skutkovým zjištěním, že poškozený utrpěl v odsuzujícím rozsudku popsaná komplikovaná poranění obličejového skeletu a oka právě při jejich vzájemné potyčce, a jednak s hodnocením obsahu příslušných lékařských posudků a vyjádření znalců. Reklamované konstatování Městského soudu v Praze na str. 13 odůvodnění jeho rozsudku, podle nějž obvinění způsobili poškozenému poranění oka spočívající v trvajícím dvojitém vidění, má přitom oporu ve znaleckém posudku z oboru očního lékařství, který MUDr. Břetislav Brožek, CSc. pro účely trestního řízení zpracovával s odstupem bezmála jednoho roku po inkriminovaném incidentu. Podle závěru učiněného dovolacím soudem je tedy zřejmé, že i kdyby v budoucnu díky odborné lékařské péči tyto obtíže u poškozeného zcela odezněly, představovaly pro něho podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu extrémně převyšující šest týdnů. Už jen tato nezpochybnitelná skutečnost plně odůvodňovala právní posouzení stíhaného skutku podle §145 odst. 1 trestního zákoníku.
14. Jak plyne z výše uvedeného, ve věci rozhodující soudy se s námitkami, které stěžovatel vznášel, v průběhu řízení, vypořádaly a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
15. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu