ECLI:CZ:US:2020:2.US.1751.20.1
sp. zn. II. ÚS 1751/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti, kterou podal V. L., zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 1 A 75/2019-15, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2020 č. j. 2 Azs 47/2020-48 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. října 2019 č. j. OAM-457/LE-LE26-LE26-NV-2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Těmito rozhodnutími mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny.
2. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně posoudily jeho námitky proti správnímu rozhodnutí Ministerstva vnitra (vedlejší účastník), které podle §73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu rozhodlo o nepovolení vstupu žalobce na území České republiky. Doba, na niž se mu nepovoluje vstup na území, byla stanovena do 20. 2. 2020. Na základě napadeného rozhodnutí byl žalobce omezen na osobní svobodě v uzavřeném přijímacím středisku Praha-Ruzyně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Václava Havla Praha.
3. Stěžovatel brojil proti správnímu rozhodnutí žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, namítal mj. to, že měl být ve správním řízení považován za zranitelnou osobu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Tato kvalifikace jeho osoby by měla významný vliv na řízení. Správní orgány totiž mají povinnost u takových osob zjistit, zda osoba potřebuje podporu k uplatňování práv podle tohoto zákona (§10 odst. 4 zákona o azylu), především však neumožňuje rozhodnout o nepovolení vstupu zranitelné osobě (§74 odst. 1 zákona o azylu) nebo povinnost setrvat v přijímacím středisku (§46a odst. 3 zákona o azylu).
4. Ještě před vydáním prvostupňového rozsudku byla dne 13. 11. 2019 (relativně samostatná) žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
5. Městský soud v napadeném rozsudku stěžovateli nepřisvědčil. Ze správního spisu dle rozsudku plyne, že před vydáním napadeného rozhodnutí stěžovatel poskytl údaje ke své žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž ke svému zdravotnímu stavu a jiným zvláštním potřebám uvedl, že má epilepsii, ale záchvaty netrpí, ani na nemoc nebere léky. Žádné omezení ani zvláštní potřeby nemá. V rámci pohovoru ale správnímu orgánu sdělil, že byl v minulosti ve vězení mučen. Na podporu svého tvrzení žalobce doložil rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva č. 47619/10 ze dne 17. 9. 2013, kterým bylo zastaveno řízení o jeho stížnosti z důvodu, že došlo ke smírnému urovnání sporu a žalobci byla poskytnuta finanční kompenzace.
6. Městský soud ohledně přezkumu hodnocení stěžovatele z pohledu jeho možné zranitelnosti dospěl k závěru, že jej v současnosti nelze považovat za zranitelnou osobu. Dle městského soudu zranitelnou osobou není každá osoba, která byla v minulosti mučena, ale taková osoba, na níž se následky mučení podepsaly natolik, že potřebuje mít v rámci řízení o mezinárodní ochraně specifické postavení.
7. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Pro řízení o kasační stížnosti mu byl ustanoven advokát, který sepsal i nyní projednávanou ústavní stížnost. Jeho kasační argumentace spočívá stručně řečeno v tom, že je zranitelnou osobou, které měl být podle §74 odst. 1 zákona o azylu vstup na území umožněn. Byl totiž obětí závažného fyzického a psychického násilí v zemi původu. Společně s bratrem byli mučeni vedoucím bezpečnostní sekce věznice v Cricova, za což byl tento dozorce následně i odsouzen. Stěžovatel přitom od Moldavské republiky za porušení článku 3 a článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") obdržel odškodnění. Stěžovatel rovněž trpí epilepsií, což dokládá lékařskou zprávou. Přestože je jeho stav aktuálně poměrně stabilizovaný, prostředí přijímacího střediska je pro něj absolutně nevhodné a potenciálně nebezpečné. Nejsou zde okna, pouze umělé osvětlení a klimatizovaný vzduch. Na svůj zdravotní stav si přitom stěžoval lékaři v přijímacím středisku, nicméně se mu nedostalo adekvátní péče.
8. Nejvyšší správní soud však stěžovateli nevyhověl. S odkazem na dřívější judikaturu shrnul, že řízení o povolení vstupu na území České republiky dle §73 zákona o azylu je samostatné správní řízení vedené podle správního řádu, v rámci něhož musí být naplněny veškeré procesní záruky, se kterými počítá zákon č. 500/2004 Sb., správní řád; tj. správní orgán je povinen vyjít z úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§3 správního řádu) a v souladu s §50 odst. 1 správního řádu přitom může využít i podkladů z řízení vedených před jinými správními orgány. Z podkladů řízení o udělení mezinárodní ochrany, jež primárně slouží pro zjištění případných azylových důvodů, zpravidla lze sestavit poměrně podrobný obraz i o aktuálním stavu cizince, jeho osobní a zdravotní situaci i důvodech vycestování ze země jeho původu. Takto zjištěné informace mohou dle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného již v rozsudku ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47, být zcela dostatečné pro posouzení možné zranitelnosti žadatele ve smyslu §74 odst. 1, resp. §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu.
9. Nejvyšší správní soud proto v napadeném rozsudku poukázal na konkrétní argumentaci stěžovatele o jeho zdravotním stavu v průběhu správního řízení a shledal, že vedlejší účastník neměl důvod předpokládat u stěžovatele zdravotní postižení nebo vážné onemocnění dosahující takové intenzity, že by ho bylo třeba považovat za zranitelnou osobu ve smyslu ve smyslu §74 odst. 1, resp. §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu.
10. Stran tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy státem původu, který by mohl vést k závěru o stěžovatelově zranitelnosti, kasační soud odkázal mj. na to, že stěžovatel neuvedl nic, co by naznačovalo, že omezení osobní svobody mělo v důsledku mučení dopad na jeho psychické či fyzické zdraví (krátce omezen na svobodě byl stěžovatel i v roce 2017 v Praze, kdy byl odsouzen za přečin krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku). Incident z roku 2018 (po zadržení policií byl nucen dělat dřepy a cvičit) pak neměl intenzitu mučení, proto tedy také nemělo pro posouzení "zranitelnosti" význam.
II. Ústavní stížnost
11. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je zranitelnou osobou, které měl být podle §74 odst. 1 zákona o azylu vstup na území umožněn a která nikdy neměla být zajištěna. Byl totiž obětí závažného fyzického a psychického násilí v zemi původu. Společně s bratrem byli mučeni vedoucím bezpečnostní sekce věznice v Cricova, za což byl tento dozorce následně i odsouzen. Stěžovatel dokonce od Moldavské republiky za porušení článku 3 a článku 13 Úmluvy obdržel odškodnění. Stěžovatel rovněž trpí epilepsií, což dokládá lékařskou zprávou. Přestože je jeho stav aktuálně poměrně stabilizovaný, prostředí přijímacího střediska je pro něj absolutně nevhodné a potenciálně nebezpečné. Nejsou zde okna, pouze umělé osvětlení a klimatizovaný vzduch. Na svůj zdravotní stav si přitom stěžoval lékaři v přijímacím středisku, nicméně se mu nedostalo adekvátní péče.
12. Podle stěžovatele soudy nepřípustně interpretovaly §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Správní orgán ani soudy nemají při výkladu §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu možnost uvážení stran zhodnocení, zda je oběť mučení (ještě) zranitelnou či nikoliv, postačí, když ji lze podřadit pod tam uvedený výčet. To, že stěžovatel sám v řízení neuvedl, že by mučení mělo dopad na jeho fyzické a psychické zdraví, neznamená, že takové následky neexistují. Jeho "zranitelnost" jako oběti mučení se měla presumovat, případně zkoumat (dokazovat), zda se stěžovatel s prožitými traumaty opravdu vyrovnal. Plynutí času může mít podle Obecného komentáře č. 3 Výboru OSN proti mučení naopak tendenci negativně ovlivňovat zdravotní stav oběti mučení. Tyto osoby si tak zaslouží zvláštní zacházení. Omezení na svobodě může způsobit, že oběti znovu prožívají svá traumata. Podle Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o pomoci obětem trestních činů, které bylo přijato dne 14. 6. 2006, by měly státy uznávat negativní dopady trestné činnosti na oběti. Nejvyšší správní soud nešetřil smysl a účel ustanovení o zranitelných osobách. V rozhodnutí o zamezení vstupu a zajištění stěžovatele absentují úvahy o hodnocení argumentace stěžovatele stran mučení, kterému byl v zemi původu vystaven. Napadené ustanovení nedává prostor pro správní uvážení.
13. Je zapotřebí odmítnout argumentaci týkající se motivace, která stěžovatele k jeho přicestování na území České republiky vedla. Argumentace kasačního soudu týkající se zranitelnosti stěžovatele a jeho vyrovnání se s minulými událostmi je krajně nevhodná a absurdní. Trauma obětí v mnohých případech ani plynutím času nezmizí.
14. V souvislosti se vším výše uvedeným je zřejmé, že rovněž umístění stěžovatele do přijímacího střediska (a jeho faktické omezení na osobní svobodě) bylo nevhodné.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
16. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
17. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
18. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
19. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
20. Z řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžovatel opakovaně pobýval na území Evropské unie neoprávněně, ve Švýcarsku byl označen za nežádoucí osobu, v České republice byl pravomocně odsouzen a v zemi původu je hledán pro spáchání několika trestných činů. Stěžovatel před správními soudy nerozporoval existenci důvodu pro nepovolení vstupu dle §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu - tedy nerozporoval, zda je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Klíčovým je pro stěžovatele argument, že má být zákonně považován za zranitelnou osobou ve smyslu §74 odst. 1 téhož zákona. Podle §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu se totiž zranitelnou osobou rozumí zejména nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilým dítětem nebo rodič nebo rodina se zletilým dítětem se zdravotním postižením, osoba starší 65 let, osoba se zdravotním postižením nebo s vážným onemocněním, těhotná žena, oběť obchodování s lidmi nebo i osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického nebo sexuálního násilí. Ze stěžovatelova zdravotního stavu a utrpení v minulosti podle něj plyne, že mu měl vedlejší účastník vstup na území umožnit a že měl rovněž dodržet další povinnosti, které pro stát vyplývají z toho, že je stěžovatel zranitelnou osobou ve smyslu §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu.
21. Ústavní soud však neshledal na interpretaci zákonného ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu správními soudy vybočení z mantinelů ústavního práva.
22. Napadená rozhodnutí správních soudů Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
23. Klíčovým pro projednávaný případ je otázka, zda se tvrzení stěžovatele přednesená v reálném čase před správními orgány dala kvalifikovat jako pořiditelná pod institut zranitelných osob ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Veškeré další námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou na řešení této námitky závislé. V daném případě se jedná o otázku skutkovou, plynoucí z protokolu během výslechu k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 25. 10. 2019 a z údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 25. 10. 2019. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší závěry obecných soudů přehodnocovat, přičemž v nyní projednávané věci neshledal vybočení z ústavních mantinelů.
24. Jak shrnul Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, v rámci poskytnutí údajů stěžovatel na otázku ohledně svého zdravotního stavu, zdravotního omezení a jiných zvláštních potřeb odpověděl, že má epilepsii, ale záchvaty nemívá, jen občas v reakci na horko, přičemž nebere léky. Stěžovatel dodal, že žádná omezení ani zvláštní potřeby nemá. Ani podle Ústavního soudu tak zdravotní stav stěžovatele nenaznačoval potřebu přistupovat ke stěžovateli jako ke zranitelné osobě.
25. Stran namítané zranitelnosti z důvodu, že byl stěžovatel společně se svým bratrem v Moldávii během výkonu trestu (v letech 2006 až 2010) ve věznici vystaven závažnému fyzickému a psychickému násilí a mučení ze strany bezpečnostních složek, v protokolu k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel vylíčil, že ho ve vězení bili a rozbili mu hlavu, přičemž s právní pomocí vyhrál soudní spor, k čemuž správnímu orgánu doložil odpovídající listiny prokazující smírné urovnání a zastavení řízení Evropského soudu pro lidská práva ve věci Livadari v. The Republic of Moldova, o stížnosti č. 47619/10 a CD nosič obsahující fotografie zranění z vězení.
26. Správní soudy shodně konstatovaly, že prožité útrapy zranitelnou osobu nečiní bez dalšího (tedy doživotně) a je zapotřebí se vždy zabývat konkrétními okolnostmi případu. Stěžovatel nedeklaroval specifické potřeby a ani z odpovědí na doplňující otázky správního orgánu takové potřeby nevyplynuly. Povaha stěžovatelových útrap (které žádný ze soudů nebagatelizoval), neimplikují ani prima facie zjevné následky, přičemž Ústavní soud do tohoto posouzení neshledal důvod zasahovat.
27. Tvrzení kasačního soudu v bodě 29 napadeného rozsudku, že "v případě stěžovatele vylíčení jeho utrpení, za něž se mu ostatně dostalo zadostiučinění ze strany země jeho původu, pouze uvozovalo popis důvodů, které považoval za azylově relevantní (konkrétně obavy z pozdější msty od příbuzných policistů potrestaných za jeho útrapy ve věznici v Moldávii, kteří rovněž slouží u moldavské policie), jež uvedl při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu podané až poté, co mu byl na Letišti Václava Havla odepřen vstup na území schengenského prostoru," je ovšem třeba korigovat.
28. Podle Ústavního soudu musejí být správní orgány v každém schopny extrahovat z výpovědi žadatelů, resp. z jejich komplexního azylového příběhu, skutečnosti relevantní pro posouzení eventuální aplikace §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. S ohledem na chaotičnost výpovědi žadatelů je například možné, že dotazovaná osoba nezmíní relevantní skutečnosti pro posouzení žadatele jako zranitelné osoby přímo v odpovědi na otázku na svůj zdravotní stav a prožité útrapy, ale právě až v souvislosti s dalšími, zdánlivě nesouvisejícími nebo doplňujícími otázkami. Správní orgán je povinen relevanci těchto skutečností zohlednit v rámci §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, neboť právě tehdy naplňuje úkoly státu plynoucí z mezinárodního práva. Jak již bylo výše uvedeno, v nyní projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu nic nenaznačuje tomu, že bylo požadované ustanovení aplikováno způsobem, který by byl ústavně nekonformní.
29. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 8 Listiny, čl. 31 Listiny nebo čl. 7 odst. 2 Listiny.
30. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu