ECLI:CZ:US:2020:2.US.1753.20.1
sp. zn. II. ÚS 1753/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Michálka, právně zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2020 č. j. 12 Co 352/2019-196 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 1. 2019 č. j. 46 EXE 1368/2015-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zachování rovnosti stran v soudním řízení, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Soud prvního stupně usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného na odklad exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, na základě pověření Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 10. 2015 č. j. 46 EXE 1368/2015-15. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Namítal, že podal žalobu pro zmatečnost, jelikož došlo k vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017 č. j. 15 Co 332017-196, kde soud procesní obranu žalovaného ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce shledal důvodnou, a dále z něho vyplývá, že všechny úkony provedené před rozsudkem odvolacího soudu byly provedeny neoprávněně a jsou nyní ve věci irelevantní. Tato skutečnost se týká zejména exekučního titulu pro vedení exekuce, a tudíž je pravděpodobné, že žaloba pro zmatečnost bude shledána důvodnou a exekuční titul bude zrušen.
3. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Přiklonil se k jeho závěru, že samotné podání žaloby pro zmatečnost není důvodem pro odklad provedení exekuce. Důvodný může být takový návrh pouze za předpokladu (§54 odst. 4 exekučního řádu), že soud, který o žalobě rozhoduje, rozhodne o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí (§235c o. s. ř.), jež bylo návrhem pro zmatečnost dotčeno, a které je zde exekučním titulem (rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2015 č. j. 7 C 80/2012-152). Nic takového však stěžovatel netvrdí a důvod pro odklad předmětné exekuce shledává toliko v tom, že žalobu pro zmatečnost podal.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po celou dobu řízení tvrdil, že dojde ke zrušení exekučního titulu. Soud prvního stupně si nikdy nepokládal otázku aktivní legitimace oprávněného, a to i přes existenci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017 č. j. 15 Co 332017-196, kde soud procesní obranu žalovaného (stěžovatele) ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce (oprávněného) shledal důvodnou, a dále z něho vyplývá, že všechny úkony provedené před rozsudkem odvolacího soudu byly provedeny neoprávněně a jsou nyní ve věci irelevantní. Pokud šlo velmi pravděpodobně očekávat zrušení exekučního titulu či samotnou jeho neúčinnost, má stěžovatel za to, že odvolací soud měl vyhovět návrhu na odklad exekuce či dokonce sám exekuci zastavit pro naplnění §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
7. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
8. V dané věci obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na odklad exekuce. Dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelem tvrzené podání žaloby pro zmatečnost ještě není zákonným důvodem pro odklad již nařízené exekuce. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že se argumentací stěžovatele, jíž se odkladu exekuce domáhal, řádně zabývaly a vypořádaly se rovněž se všemi jeho námitkami.
9. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
10. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, což také v nyní posuzovaném případě neučinil.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu