ECLI:CZ:US:2020:2.US.1765.20.1
sp. zn. II. ÚS 1765/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Liny Rotelo, zastoupené JUDr. Markétou Allnutt, advokátkou, se sídlem v Praze, Nám I. P. Pavlova 1789/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 33 Cdo 3436/2019-129, proti rozsudku Krajského soudu v Praze dne 13. června 2019 č. j. 23 C 105/2019-94 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. prosince 2018 č. j. 7 C 133/2018-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno její základní právo, vymezené v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud Praha-západ rozsudkem pro uznání ze dne 6. 12. 2018 č. j. 7 C 133/2018-58 rozhodl tak, že stěžovatelce uložil do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci v dané právní věci D. Lipovacimu částku 297 975 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 297 975 Kč od 15. 8. 2017 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 50 473 Kč. Dne 13. 6. 2019 Krajský soud v Praze vydal rozsudek č.j. 23 C 105/2019-94, kterým jako soud odvolací rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku prvním potvrdil, ve výroku druhém změnil tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a ve výroku třetím uvedl, že žalobci se nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 31. 3. 2020 č. j. 33 Cdo 3436/2019-129 odmítl také dovolání stěžovatelky v dané věci.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že podle jejího názoru ve věci nebyly naplněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu, jelikož obsah žaloby nesplňoval všechny náležitosti a jelikož v žalobě chybělo vylíčení rozhodujících skutečností a jednoznačné určení čeho se žalobce domáhá. V důsledku toho nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení podle §114b odst. 2 o. s. ř. a naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Dále uvedla, že žalobce právní nárok chybně právně kvalifikuje jako zápůjčku. Z žalobcových tvrzení navíc vyplývá, že se domáhá vrácení tzv. "společenské úsluhy". Pokud by teoreticky žalobce prokázal všechna svá tvrzení v žalobě, soud by žalobci nemohl přiznat plnění, kterého se domáhá, jelikož společenská úsluha není právně vymahatelná.
3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté.
4. V daném případě, jak je patrno z napadených rozhodnutí i z obsahu ústavní stížnosti, nalézací soud žalobě vyhověl v plném rozsahu a vydal platební rozkaz, kterým uložil žalované stěžovatelce částku i s příslušenstvím zaplatit, či podat odpor; dále zaslal žalované kvalifikovanou výzvu k podání vyjádření s vylíčením rozhodujících skutečností, na kterých žalovaná staví svou obranu, označením důkazů a připojením listin, a to do 30 dnů, pod sankcí vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelka podala k žalobě vyjádření dne 8. 11. 2018 opožděně, když lhůta uplynula dne 22. 10. 2018. Nalézací soud tedy vydal rozsudek pro uznání. Nejvyšší soud pak dovolání usnesením odmítl s odůvodněním, že "namítá-li dovolatelka, že nebyly splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu, v důsledku čehož nebylo možné vydat ani výzvu podle §114b o. s. ř., opomíjí, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno", a dále zopakoval odůvodnění odvolacího soudu, že navrhovatelka podala vyjádření opožděně, a proto nastaly zákonem předvídané důsledky, tj. vydání rozsudku pro uznání. Na těchto závěrech obecných soudů nelze shledat nic neústavního.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto okolností je návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí bezpředmětný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu