ECLI:CZ:US:2020:2.US.1780.20.1
sp. zn. II. ÚS 1780/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bauch, Navrátil s. r. o., sídlem Pod Vinicemi 1046, Nové Město nad Metují, právně zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem tř. Václava Klementa 203, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020 č. j. 23 Cdo 742/2020-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. 68 Co 309/2019-256 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24 5. 2019 č. j. 25 C 75/2018-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), neboť měla za to, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelčině žalobě na zaplacení částky 64 445,11 EUR s příslušenstvím, která byla podána proti žalované společnosti EULER HERMES SA. Uvedená částka měla být nedoplatkem pojistného plnění podle pojistné smlouvy, jež byla uzavřena mezi stěžovatelkou (pojištěnou) a žalovanou společností (pojistitelem) a jejímž předmětem bylo pojištění ztráty vzniklé z nezaplacených pojištěných pohledávek, které by mohly vzniknout při podnikatelské činnosti stěžovatelky. Součástí pojistné smlouvy byly všeobecné podmínky, v nichž - zjednodušeně řečeno - stálo, že stěžovatelce bude vyplaceno pojistné plnění pouze v případě, budou-li dodrženy pojistné podmínky, vč. povinnosti uvést při nahlašovaní pojistné události formou vyplnění formuláře všechny nezaplacené pohledávky, které stěžovatelka do doby vzniku pojistné události měla vůči příslušnému dlužníkovi (společnost Andreas Glissmann GmbH).
3. Dne 15. 11. 2016 stěžovatelka nahlásila žalované společnosti první pojistnou událost týkající se společnosti Andreas Glissmann GmbH, přičemž pojistné plnění z ní se stěžovatelce nakonec nevyplácelo, neboť pohledávka za jmenovanou společností byla nakonec úspěšně vymožena. Dne 25. 1. 2017 stěžovatelka nahlásila žalované společnosti druhou pojistnou událost týkající se téže společnosti, neboť předmětná společnost stěžovatelce nezaplatila ničeho ze souboru pojištěných pohledávek vzniklých v období od 29. 8. 2016 do 8. 11. 2016. Žalovaná společnost při šetření dospěla k závěru, že stěžovatelce ve vztahu k druhé pojistné události nenáleží požadované pojistné plnění, neboť dle pojistných podmínek měla soubor pohledávek za výše jmenovanou společností z období od 29. 8. 2016 do 8. 11. 2016 nahlásit již při nahlašování první, nikoli až druhé pojistné událost. To se však nestalo. Žalovaná proto konstatovala, že stěžovatelce nevznikl nárok na pojistné plnění požadované v souvislosti s druhou pojistnou událostí. Jako dobrovolné komerční gesto však stěžovatelce vyplatila částku 12 641, 50 EUR.
4. Stěžovatelka tudíž podala k obvodnímu soudu žalobu na zaplacení zbylé částky z požadovaného pojistného plnění v celkové výši 64 445, 11 EUR. Platebním rozkazem ze dne 20. 5. 2018 č. j. 25 C 75/2018-80 bylo stěžovatelce vyhověno, avšak žalovaná podala včas odpor. Obvodní soud tudíž ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 15 115, 72 EUR s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 49 329, 39 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění poukázal na to, že předmětná pojistná smlouva byla nejasná, nesrozumitelná a její obsah bylo možné pochopit až po ústním vysvětlení předvolaných svědků. Dle obvodního soudu bylo nutné vyjít z pravidla, že veškeré formulační nejasnosti se vyloží v neprospěch toho, kdo jako první použil výraz připouštějící různý výklad (§557 občanského zákoníku). Stěžovatelce tedy vznikl nárok na pojistné plnění a zůstává pouze zjistit, v jakém rozsahu se tak stalo. Dospěl k závěru, že mezi stranami bylo ujednáno pojistné plnění v maximální výši 750 000 Kč (60% z maximální pojištěné částky na odběratele). Po provedení přepočtů a po odečtení částky, která byla stěžovatelce již vyplacena jako komerční gesto, obvodní soud konstatoval, že žalovaná společnost je povinna doplatit stěžovatelce částku 15 115, 72 EUR s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle zásady úspěchu ve věci. Městský soud rozhodl o odvolání obou účastníků soudního řízení ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že "rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (ad II) potvrzuje, ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) se mění tak, že žaloba se žádostí o zaplacení částky 15 115,72 EURO spolu s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 3. 2. 2018 do zaplacení zamítá, ve výroku o náhradě nákladů řízení (ad III) se mění tak, že výše náhrady činí 113 256 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje" (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované společnosti náklady odvolacího řízení (výrok II). Odůvodnil to - stručně řečeno - tím, že nesdílí závěr obvodního soudu o nejasnosti a nesrozumitelnosti jednotlivých ujednání předmětné pojistné smlouvy. Naopak měl za to, že pojistná smlouva je dostatečně jasná a z předložených důkazů lze zjistit jak vůli stran, tak i zavedenou obchodní praxi mezi nimi. Na základě těchto důkazů lze dle městského soudu s dostatečnou určitostí uzavřít, že stěžovatelka si byla vědoma pojistných podmínek, za jejichž splnění jí bude náležet pojistné plnění (vč. povinnosti nahlásit žalované včas všechny nezaplacené pohledávky za příslušným odběratelem). Pakliže stěžovatelka porušila svou smluvní povinnost vůči žalované, když při hlášení první pojistné události neuvedla všechny nezaplacené pohledávky za společností Andreas Glissmann GmbH (vč. těch, jichž se týkala druhá pojistná událost), nelze jí přiznat částku odpovídající výši sjednaného pojistného plnění. Stěžovatelčinu žaloba proto zamítl v plném rozsahu. Městský soud k tomu navíc dodal, že stěžovatelka (relativně velká obchodní korporace podnikající v zahraničí) nebyla ve vztahu k žalované ve výrazně slabším postavení, jaké by bylo možné dovodit např. u fyzické osoby - spotřebitele. O náhradě nákladů řízení před prvostupňovým i odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka v dovolání položila pouze otázku, zda je možno pojistníka, který nemá odborné znalosti v oblasti pojištění, považovat ve vztahu k pojistiteli, jenž v této oblasti odborníkem je, za slabší smluvní stranu. Tato otázka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud na ní napadené rozhodnutí nezaložil. Předmětné rozhodnutí totiž bylo založeno na otázce, zda byla předmětná ujednání pojistné smlouvy dostatečně určitá a srozumitelná. Pakliže tomu tak bylo, jak konstatoval odvolací soud, není rozhodné, zda se stěžovatelka nacházela v postavení slabší smluvní strany nebo nikoli. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. V návaznosti na to namítá, že obecné soudy měly provést důkaz znaleckým posudkem z oboru pojišťovnictví, jímž by byla zodpovězena otázka správné výše pojistného plnění, které jí náleží. Dále namítá, že jí mělo být přiznáno výhodnější postavení slabší smluvní strany a tímto prizmatem měla být vykládána i pojistná smlouva. Má totiž za to, že byla "vmanévrovaná" do "záměrně košaté spleti číselných údajů", čímž žalovaná zneužila svých znalostí a zkušeností k vylákání pojistného od stěžovatelky, která podniká v jiném odvětví. Pro posouzení, zda jí náleží postavení slabší smluvní strany, je dle stěžovatelčina názoru podstatné pouze to, že nepodniká v oblasti pojišťovnictví, nikoli to, jaký má obrat, zda podniká v zahraničí nebo jak je úspěšná. Nad rámec toho namítá, že napadená rozhodnutí byla překvapivá, nedostatečně odůvodněná a založená na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelce navíc nebyl poskytnut dostatečný prostor k procesní obraně. Ze všech uvedených důvodů má za to, že byla porušena její práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
1. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
2. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
4. Úvodem je vhodné předeslat, že převážná část právní argumentace předestřené v nyní posuzované ústavní stížnosti směřuje proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy (zejm. předmětnou pojistnou smlouvu). Konkrétně se stěžovatelka snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud přehodnotil závěr obecných soudů, že příslušná ustanovení pojistné smlouvy uzavřené mezi ní a žalovanou společností byla dostatečně jasná a srozumitelná na to, aby z nich stěžovatelka byla s to seznat svou smluvní povinnost nahlásit určitý okruh pohledávek za příslušným odběratelem v určitém časovém rámci, jakož i následky nedodržení této povinnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, zda je žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23; usnesení sp. zn. II. ÚS 3841/17 ze dne 30. 10. 2018). Výjimku z uvedeného pravidla činí pouze v případech tzv. kvalifikovaných vad, jimiž byly zcela zjevně porušeny zásady spravedlivého procesu. Jedná se kupříkladu o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami soudu při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, případy, kdy soud učiní skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo případy tzv. opomenutých důkazů.
5. Po zevrubném zhodnocení obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se žádné z těchto kvalifikovaných vad nedopustily. Ačkoli se pravděpodobně jedná o hraniční případ, kdy i mezi jednotlivými instancemi soustavy obecných soudů panovala neshoda stran určitosti a srozumitelnosti předmětné pojistné smlouvy, dle Ústavního soudu z této skutečnosti nelze automaticky dovozovat - jak činí stěžovatelka - protiústavnost napadených rozhodnutí. Pokud obecné soudy, zejména městský a Nejvyšší soud, dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že předmětná pojistná smlouva byla dostatečně určitá a srozumitelná na to, aby z ní stěžovatelka mohla seznat pojistné podmínky a řídit se jimi, nelze v něm bez dalšího shledávat známky svévole, nelogickosti, extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právními závěry nebo jiného kvalifikovaného porušení zásad spravedlivého procesu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že závěry obecných soudů se mohou stěžovatelce subjektivně jevit jako nedostatečně vstřícné k jejím zájmům, což může být ještě umocněno poněkud úsečným odůvodněním rozhodnutí městského soudu a zejména pak Nejvyššího soudu.
6. Jako protiústavní se nejeví ani závěr obecných soudů, že postavení stěžovatelky nelze srovnávat nebo ztotožňovat s postavením spotřebitele. Stěžovatelka má sice pravdu v tom, že Ústavní soud dovodil nutnost do jisté míry upozadit princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích v zájmu poskytnutí ústavněprávní ochrany spotřebitelům jakožto slabší smluvní straně, která postrádá všechny potřebné znalosti, zkušenosti, orientaci, vzdělání nebo prostředky, jimiž disponuje druhá strana smluvního vztahu - podnikatel [přiměřeně srov. nález sp. zn. II. ÚS 2778/19 ze dne 5. 11. 2019, body 14 až 25; nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), body 42 až 47; usnesení sp. zn. I. ÚS 3291/18 ze dne 18. 2. 2020, bod 14]. Nicméně stěžovatelčinu argumentaci založenou na přesvědčení, že princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích má být upozaděn vždy, jedná-li se o smluvní vztah mezi subjektem podnikajícím v určitém odvětví na straně jedné a subjektem nepodnikajícím v tomto odvětví (bez ohledu na to, zda se jedná o nepodnikající fyzickou osobou, podnikající fyzickou osobou nebo právnickou osobou) na straně druhé, je nutno odmítnout. Ve svém důsledku by totiž mohla vést až k nedůvodně širokému a paternalistickému zasahování Ústavního soudu do smluvních vztahů mezi soukromými subjekty a nežádoucímu zvyšování jejich právní nejistoty, neboť v stěžovatelčině pojetí by byl slabší smluvní stranou kdokoliv, kdo nepodniká ve stejném odvětví jako jeho smluvní protějšek.
7. Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky stran překvapivosti napadených rozhodnutí a neposkytnutí dostatečného prostoru stěžovatelce k plnému uplatnění procesních práv. Stěžovatelka nespecifikuje, jakým konkrétním jednáním měly obecné soudy porušit její právo na spravedlivý proces, a ani z obsahu napadených rozhodnutí neplyne, že by mohlo dojít k porušení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv.
8. Nakonec Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka formálně napadá také rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, avšak v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty svědčící o jejich protiústavnosti. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nevykazuje známky svévole.
9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu