ECLI:CZ:US:2020:2.US.1821.20.1
sp. zn. II. ÚS 1821/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kapitána Jaroše 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, č. j. 9 To 26/2020-3, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení ze dne 10. 12. 2019, č. j. KRPB-185148-37/TČ-2019-060082-SOV, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 9 To 26/2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "stížnostní soud") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality- 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny a principů obsažených v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel sice výslovně ústavní stížnost neoznačil jako směřující i proti průtahům stížnostního soudu s rozhodnutím o jeho stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu, nicméně materiálně tuto námitku v textu ústavní stížnosti formuluje, proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za podanou i proti tomuto údajnému jinému zásahu orgánu veřejné moci.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Svým napadeným usnesením policejní orgán po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce dle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na §79a odst. 1 trestního řádu zajistil jako náhradní hodnotu peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatele v celkovém objemu 1 382 800 Kč. Tyto peněžní prostředky byly zajištěny v souvislosti s trestním řízením vedeným pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění dalších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě pokračování dle §116 trestního zákoníku, spáchaného údajně ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Policejní orgán podezříval ze spáchání tohoto trestného činu mimo jiné i stěžovatele.
4. Následně státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "dozorový státní zástupce") rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 KZV 36/2019-60, dle §77b odst. 3 trestního řádu o změně důvodu zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovních účtech na důvod dle §344a odst. 1 trestního řádu, neboť u stěžovatele měl za to, že u něj v případě odsouzení je možno očekávat uložení peněžitého trestu a současně snížil rozsah zajištění. Toto usnesení dozorového státního zástupce stěžovatel ústavní stížností nenapadá, jak v ní explicitně uvedl. Podal proti němu však stížnost, již zamítl stížnostní soud usnesením ze dne 16. 4. 2020, č. j. 9 To 139/2020-3. Ani proti tomuto usnesení nyní posuzovaná ústavní stížnost nesměřuje.
5. Stěžovatel však podal stížnost i proti napadenému usnesení policejního orgánu, již zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve obsáhle a velmi podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, opakuje s odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu podstatu jednotlivých ústavně zaručených základních práv, jejichž porušení se dovolává, a následně přikročuje k formulaci vlastních námitek proti napadeným rozhodnutím, jimiž jsou: 1) účelovost zajištění náhradní hodnoty; 2) nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí; 3) nevypořádání se s námitkami stěžovatele; 4) neopodstatněné průtahy trestního řízení; 5) neprovedení účinného vyšetřování; 6) průtahy v řízení o stížnosti. Podstatu jednotlivých námitek lze stručně přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel předkládá tvrzení, že pro vydání napadeného usnesení policejního orgánu nebyly splněny podmínky, za nichž je z ústavněprávního hlediska přípustný zásah do vlastnického práva. Trestní řízení trvalo před vydáním napadeného usnesení přes osm let, po kterých policejní orgán dospěl k závěru, že výnosy z údajné trestné činnosti již byly spotřebovány, a tedy dovodily, že je třeba zajistit náhradní hodnotu. Stěžovatel přitom zastává názor, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, které bylo vydáno následně po napadeném usnesení policejního orgánu, trpělo podstatnými vadami, včetně vad v popisu skutku, které byly tak zásadního charakteru, že žádné zahájení trestního stíhání ani zajištění majetku nebylo odůvodněno. Nesprávně policejní orgán operuje s pojmem "škoda", který znakem trestného činu dle §240 trestního zákoníku není. Předmětné peněžní prostředky na bankovních účtech tak nikdy neměly být zajištěny.
8. Ad 2) se stěžovatel vymezuje proti obsahu obou napadených rozhodnutí. Ta jsou co do odůvodnění nepřiměřeně stručná a nepřesvědčivá, odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu se nevypořádává se všemi možnými vadami tak, jak žádá §147 trestního řádu.
9. Ad 3) stěžovatel považuje za zcela nedostatečný způsob, jakým se obě napadená rozhodnutí vypořádávají s jeho argumentací. Napadené usnesení stížnostního soudu toliko konstatuje, že kvalita usnesení o zahájení trestního stíhání nemá z hlediska zákonnosti napadeného usnesení policejního orgánu žádný význam, neboť zajistit předmětné peněžní prostředky na bankovních účtech by bylo možné i bez zahájení trestního stíhání. Obsáhlou a podrobnou stěžovatelovu argumentaci však nevypořádal.
10. Ad 4) stěžovatel namítá délku trestního řízení, které bylo vedeno přes osm let, po nichž teprve došlo k vydání předmětných peněžních prostředků a k zahájení trestního stíhání jeho osoby. Tato doba je dle stěžovatele zcela nepřiměřená a liknavý postup policejního orgánu mu nyní nemůže jít k tíži. Délka řízení jde naopak k tíži orgánům činným v trestním řízení, neboť v přímé úměře s ní se zvyšují požadavky na odůvodnění usnesení o zajišťovacích institutech i podmínky jejich trvání.
11. Ad 5) stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že trestní řízení vedené proti němu nesplňuje požadavky tzv. práva na účinné vyšetřování, jak je ve své judikatuře definoval Evropský soud pro lidská práva.
12. Ad 6) stěžovatel napadá délku řízení o stížnosti, která přesáhla o více jak čtyři měsíce pětidenní lhůtu k tomu stanovenou §146a odst. 1 in fine trestního řádu, aniž na tom stěžovatel nesl jakoukoliv vinu. Stěžovatel se opakovaně dotazoval orgánů činných v trestním řízení na stav věci, žádné uspokojivé důvody pro to, proč by taková doba od podání stížnosti mohla být legitimní, mu však nebyly sděleny.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zastává názor, že byť zajištěním majetku může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální charakter [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 173/78 SbNU 577)] a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], včetně přiměřené délky zajištění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018].
15. Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních lidských práv prostřednictvím napadených rozhodnutí obecných soudů již netrvá, neboť aktuálně nejsou peněžní prostředky na jeho účtech zajištěny na základě napadeného usnesení policejního orgánu, ale usnesení dozorového státního zástupce o změně důvodů zajištění. K tomuto usnesení stěžovatel výslovně uvedl, že proti němu ústavní stížnost nesměřuje, tedy je předmětem řízení před Ústavním soudem neučinil, a tomu tak nepřísluší je přezkoumávat. Ústavní soud se tak musel omezit toliko na zodpovězení otázky, zda napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení v konfrontaci se stěžovatelovými tvrzeními vad obstojí ke dni, kdy byla vydána, přičemž tato odpověď je kladná, neboť v tomto kontextu napadená rozhodnutí z hledisek připomenutých výše v bodě 14. obstojí.
16. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
17. Ohledně námitky 1) se Ústavní soud ztotožňuje se závěry policejního orgánu i stížnostního soudu. Ty z ústavněprávního hlediska nikterak nepochybily, pokud nepřistoupily na stěžovatelovu argumentaci spočívající v podmíněnosti zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovním účtu procesně perfektním usnesením o zahájení trestního stíhání. Institut zajištění náhradní hodnoty dle §79g trestního řádu není vázán na probíhající trestní stíhání či jeho zahájení, přičemž stěžovatel usnesení o zahájení trestního stíhání (i. e. druhé usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, neboť první bylo na podkladě jeho stížnosti státním zástupcem zrušeno) ani další na něj navazující procesní rozhodnutí předmětem řízení o této ústavní stížnosti neučinil. Ústavní soud tak jeho obsah přezkoumávat nemůže, přičemž tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení, resp. tvrzené vady jejich napadených rozhodnutí, se všechny vztahují ve skutečnosti právě k usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli.
18. Lze pouze podotknout, že stěžovatelova argumentace nemohla mít naději na úspěch ani ohledně tvrzené účelovosti konstrukce policejního orgánu, že zajištěné peněžní prostředky na účtu jsou náhradní hodnotou, neboť výnosy z trestné činnosti již byly spotřebovány, což dle stěžovatele policejní orgán neprokázal. Z hlediska zásahu do stěžovatelova práva vlastnit majetek je totiž zcela irelevantní, byly-li peněžní prostředky zajištěny jako výnosy z trestné činnosti či jako náhradní hodnota za ně, případně jako kombinace obojího. Na podstatě tohoto zásahu ani ústavněprávních kritérií jeho přípustnosti by to ničeho neměnilo, a tedy rozhodující je jen to, zda orgány činné v trestním řízení neporušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody tím, že vůbec nějaké prostředky (lhostejno z jakého důvodu) stěžovateli zajistily. K tomu viz dále.
19. Námitky 2) a 3) jsou rovněž nepřesvědčivé. Odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu obstojí, neboť je z něj zřejmé, z jakých důvodů má policejní orgán za to, že stěžovatel mohl být zapojen do trestné činnosti (měl údajně za společnost X vystavovat fiktivní faktury společnosti AUTO H. B. spol. s r.o., která jejich prostřednictvím měla údajně vylákávat nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty v celkové výši cca 5 000 000 Kč), v jaké výši se měl na generování těchto nadměrných odpočtů podílet (1 382 800 Kč), proč je zajišťována náhradní hodnota (výnosy měly být již zužitkovány), jakož i proč jsou zajišťovány peněžní prostředky na konkrétních bankovních účtech (patří stěžovateli). Odůvodnění je sice stručné, ale nezavdává důvodů k pochybnostem o své legitimitě za dané procesní situace. Ústavní soud rovněž nemá důvodu pochybovat o tom, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly jednostranně ve stěžovatelův neprospěch, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že stěžovatel se domohl zrušení vadného usnesení o zahájení svého trestního stíhání a jeho nahrazení usnesením novým.
20. Tím však Ústavní soud nikterak nepředznamenává, zda i další průběh trestního řízení bude této důvodnosti nasvědčovat, nebo zda bude podezření vůči stěžovateli vyvráceno. Odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu je vskutku velmi stručné, ovšem tato skutečnost má svůj původ ve stěžovatelově argumentaci, která je založena na poukazování na vady usnesení o zahájení trestního stíhání, což je, jak uvedeno již výše, vzhledem k napadenému usnesení policejního orgánu irelevantní.
21. Ústavní soud připomíná, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není porušením práva na spravedlivý proces ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.).
22. Námitka 5) se zcela míjí s podstatou práva na účinné vyšetřování. Toto právo dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva i judikatury zdejšího soudu náleží toliko poškozenému, který vznáší hájitelné tvrzení o tom, že bylo trestným činem zasaženo do vybraného okruhu lidských práv a základních svobod přiznávaných Úmluvou (zejména čl. 2, 3 a 4 Úmluvy). Srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), či z poslední doby nález sp. zn. I. ÚS 1496/18 ze dne 2. 7. 2019, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485).
23. Stěžovatel přitom není v trestním řízení poškozeným, a dokonce ani trestný čin, z nějž je podezřelý, nespadá do okruhu těch, u nichž by poškozenému právo na účinné vyšetřování vzniklo.
24. Námitky 4) a 6) rovněž nemohou obstát. Stěžovatel nikterak neprokázal, že by cca osmileté předchozí trvání trestního řízení (tj. před zajištěním předmětných peněžních prostředků na bankovních účtech a před zahájením trestního stíhání) nějakým způsobem zasáhlo do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod při vydání napadených usnesení, resp. že by jej sama tato skutečnost na jeho základních lidských právech či svobodách poškodila.
25. Nelze souhlasit ani se stěžovatelovým názorem, že celková délka trestního řízení před zahájením trestního stíhání má bez dalšího přímý a bezprostřední vliv na přísnost podmínek nařizování či trvání zajišťovacích institutů. Stěžovatelem uváděná kritéria se přitom primárně vztahují především k vlastní délce trvání zajištění, kterou v době podání ústavní stížnosti (cca čtyři měsíce) rozhodně nelze považovat za excesivní.
26. Ve stěžovatelově věci jde přitom o podezření z rozsáhlé organizované hospodářské trestné činnosti, která obecně patří z hlediska objasňování k těm časově i odborně nejnáročnějším. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přitom neuvedl nic o tom, jak se vůči němu trestní řízení před vydáním napadeného usnesení policejního orgánu projevovalo, tedy jak dlouho jím bylo reálně zasahováno do jeho práv. Je přitom obecně známou skutečností, že postup před zahájením trestního stíhání dle §158 a násl. trestního řádu se děje zpravidla bez výraznějšího přispění osoby později obviněné, která o jeho průběhu nemusí přísně vzato ani vůbec vědět.
27. Při nedostatku stěžovatelových konkrétních tvrzení, z nichž by vyplývalo, že přímo ve vztahu k němu trvalo tzv. prověřování neúměrně dlouho, nemůže tak Ústavní soud ze stěžovatelovy námitky přílišné délky trestního řízení vyvodit žádné důsledky. Tím samozřejmě Ústavní soud nikterak nevylučuje, že délka trestního řízení může být zohledněna v budoucnu příslušným procesním způsobem v návaznosti na další vývoj trestního řízení či jiného právního řízení s ním souvisejícího.
28. V rozsahu námitky průtahů s rozhodnutím o stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu je ústavní stížnost nepřípustná. Doba mezi podáním stížnosti a vydáním napadeného usnesení stížnostního soudu je sice prima vista relativně dlouhá, stěžovatel však netvrdil ani neprokázal, že by podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který Ústavní soud považuje ve své ustálené judikatuře za procesní prostředek k ochraně práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 4104/17 ze dne 15. 8. 2018 (N 136/90 SbNU 241), bod 17.; nález sp. zn. I. ÚS 2869/17 ze dne 14. 5. 2018 (N 89/89 SbNU 343), bod 25.; či nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853), bod 20.].
29. Patří se rovněž podotknout, že stěžovateli nic nebránilo v podání žádosti o zrušení zajištění dle §79f odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel sice uvedl, že prostřednictvím svého právního zástupce zjišťoval stav řízení o jeho stížnosti, takovouto čistě informativní iniciativu však s řádným vyčerpáním procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává, ztotožňovat nelze.
V. Závěr
30. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, a ve vztahu k námitce průtahů s rozhodnutím o stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení policejního orgánu jej odmítl jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, které mu zákon přiznává.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu