ECLI:CZ:US:2020:2.US.1832.20.1
sp. zn. II. ÚS 1832/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRAGOCHEMA, spol. s r. o., se sídlem Přátelství 550, Praha 10, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020 č. j. 28 Cdo 327/2020-847, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2019 č. j. 61 Co 274/2019-805 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 5. 2019 č. j. 6 C 124/2005-762, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů se podává, že stěžovatelka se v posuzovaném řízení domáhala přezkumu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 29. 3. 2005 č. j. PÚ 3460/92 H2, 135/2005 (dále jen "pozemkový úřad" či "rozhodnutí pozemkového úřadu"), kterým byly nemovitosti, blíže specifikované v napadených rozhodnutích, vydány žalovanému O. Burianovi (dále jen "žalovaný"). Stěžovatelka navrhovala, aby pozemky, resp. jejich jedna polovina, nebyly žalovanému vydány a předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu bylo nahrazeno rozsudkem soudu. Soudy měly podle stěžovatelky věc projednat podle §244 a násl. občanského soudního řádu s tím, že správní orgán postupoval v rozporu s §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
3. Návrh stěžovatelky nejprve posuzoval Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29. 11. 2016 č. j. 6 C 124/2005-577 tak, že mu vyhověl a rozhodl, že polovina předmětných pozemků se žalovanému nevydává, a nahradil tak příslušné rozhodnutí pozemkového úřadu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2017 č. j. 12 Co 167/2017-640 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soudy obou stupňů přitom přiznaly stěžovatelce věcnou legitimaci k podání žaloby podle §244 a násl. občanského soudního řádu, neboť byla účastníkem řízení před správním orgánem. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2018 č. j. 28 Cdo 5678/2017-697 zrušil oba citované rozsudky soudů nižších instancí. Zabýval se zejména posouzením otázky, zda je stěžovatelka osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu; dospěl k závěru, že nikoliv. Oprávnění podat v souladu s §244 a násl. občanského soudního řádu žalobu směřující proti rozhodnutí pozemkového úřadu, které přiznává oprávněné osobě restituční nárok, přichází podle Nejvyššího soudu v úvahu pouze tehdy, pokud by stěžovatelka tvrdila, že vlastníkem nárokovaného pozemku, resp. osobou hospodařící s pozemkem vlastněným státem, byla již ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 24. 6. 1991). Stěžovatelka však jako právnická osoba vznikla ke dni 8. 3. 1993, nemovitosti ve veřejné dražbě vydražila dne 15. 4. 1998, a proto nemohla být posuzovaným rozhodnutím pozemkového úřadu dotčena na svých právech a nebyla oprávněna napadnout je žalobou podle §244 a násl. občanského soudního řádu.
4. Okresní soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky, s poukazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu (viz předchozí bod), odmítl. K tomu dodal, že na závěru o absenci věcné legitimaci stěžovatelky nic nezměnilo ani doplnění dokazování a další podání stěžovatelky. Krajský soud shora označeným usnesením závěry soudu prvního stupně potvrdil.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Zopakoval přitom, že stěžovatelka nabyla předmětné nemovitosti ve veřejné dražbě konané dne 15. 4. 1998, a tudíž je ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991) nevlastnila, ani nedržela (přičemž k tomuto datu ani neexistovala, když jako právnická osoba vznikla dne 8. 10. 1993). Krajský soud se přitom neodchýlil od judikatury dovolacího ani Ústavního soudu, která je v rozhodnutí dovolací instance hojně citována. K námitce stěžovatelky stran přepjatého formalismu, nepřezkoumatelnosti či překvapivosti napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšší soud dodal, že odůvodnění rozhodnutí nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv stěžovatelky. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v kasačním rozhodnutí vydaném v posuzovaném řízení pak zjevně nelze podle Nejvyššího soudu považovat za překvapivé, když nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Na závěr Nejvyšší soud dodal, že předestíranou otázku aktuálního vlastnictví k předmětným nemovitostem je zapotřebí řešit formou souhlasného prohlášení dotčených subjektů (případně duplicitně zapsaných vlastníků) nebo určovací žaloby ve smyslu §80 občanského soudního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4180/2017).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje stále téže argumenty, které předkládala k posouzení již v průběhu řízení před obecnými soudy. Namítá, že žádný ze soudů nezohlednil legitimní očekávání stěžovatelky při nabytí předmětných nemovitostí, přičemž obecné soudy se ani nevypořádaly s vadami restitučního řízení majícími ústavní rozměr. Obecné soudy měly stěžovatelce "z čistě formálních důvodů" odmítnout možnost bránit svá vlastnická práva prostřednictvím žaloby podle §244 a násl. občanského soudního řádu. Současně stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud své rozhodnutí nezdůvodnil dostatečným způsobem a nepřihlédl k jejím tvrzením.
7. K ústavní stížnosti zaslal (bez vyžádání) vyjádření žalovaný, který v něm Ústavnímu soudu předložil jak shrnutí námitek stěžovatelky, tak i vlastní pohled na průběh řízení a historický kontext celého případu. S ohledem na to, že dané vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti či tvrzení, nepovažoval Ústavní soud za důvodné zasílat toto vyjádření stěžovatelce k replice.
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. V posuzovaném řízení obecné soudy přezkoumávaly oprávněnost stěžovatelky podat v souladu s §244 a násl. občanského soudního řádu žalobu směřující proti rozhodnutí pozemkového úřadu (přiznávajícím oprávněné osobě restituční nárok). Z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů plyne, že rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o restitučním nároku oprávněné osoby se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné ve smyslu zákona o půdě; to platí i v případě osoby, která tvrdí, že je aktuálním vlastníkem dotčené nemovitosti. Oprávnění podat žalobu ve smyslu §244 a násl. občanského soudního řádu přichází v úvahu pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že vlastníkem nárokovaného pozemku, resp. osobou hospodařící s pozemkem vlastněným státem, byl již ke dni účinnosti zákona o půdě a že z uvedeného důvodu naplňuje znaky povinné osoby dle §5 odst. 1, 2 zákona o půdě. V situaci, kdy tyto znaky osoby povinné zjevně nenaplňuje, je vyloučeno, aby byl rozhodnutím pozemkového úřadu přiznávajícím oprávněné osobě restituční nárok na svých právech dotčen, a není ani osobou oprávněnou napadnout takové rozhodnutí žalobou v řízení dle §244 a násl. občanského soudního řádu.
11. Ústavní soud si dovoluje zdůraznit, že v daném řízení se nejedná toliko o přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku žalovaného. Ve hře je proto pouze (případný) následný spor o vlastnické právo k předmětným pozemkům, nikoliv však již soudní přezkum postupu podle §244 a násl. občanského soudního řádu (stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání žaloby). V tomto směru je možné odkázat jak na rozsáhlé odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, včetně odkazované judikatury dovolací instance, tak například i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 157/02 ze dne 18. 4. 2002.
12. Ústavní soud rovněž ověřil, že rozhodnutí obecných soudů netrpí přepjatým formalismem. Naopak, obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Ústavní soud dále k námitkám stěžovatelky uvádí, že za porušení právní jistoty a legitimního očekávání nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna, včetně odkazů na relevantní judikaturu. Z uvedeného plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší do závěrů obecných soudů v posuzované případě jakkoliv zasahovat.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu