ECLI:CZ:US:2020:2.US.1845.20.1
sp. zn. II. ÚS 1845/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dukar, s. r. o., se sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, zastoupené Mgr. Petrou Sikorovou, advokátkou se sídlem Mariánské náměstí 11, Jablunkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020 č. j. 39 Co 4/2020-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2019 č. j. 18 C 153/2016-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným výkonem veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále namítá porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl nárok stěžovatelky na náhradu újmy za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Co 390/2007 a na zaplacení částky 1 000 eur za každý měsíc nezákonných postupů (výrok I), neboť stěžovatelka, ačkoli byl vyzvána, neodstranila vady žaloby spočívající v nedostatečné konkretizaci nároku. Nalézací soud dále výrokem II zastavil řízení o žalobě na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 10 000 eur z titulu nepřiměřené délky řízení, neboť byla ve vztahu k tomuto nároku vzhledem k řízení vedenému u nalézacího soudu pod sp. zn. 27 C 16/2014 dána překážka věci zahájené. Výrokem III nalézací soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 138,06 Kč a 161,76 eur. Nalézací soud dospěl k závěru, že v předmětném soudním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a není proto dán odpovědnostní titul. Výrokem IV nalézací soud stěžovatelce uložil zaplatit žalované České republice na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč. Stěžovatelka podala odvolání proti zamítavému výroku III nalézacího soudu a proti výroku IV týkající se náhrady nákladů řízení; Městský soud v Praze v záhlavní uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že protiústavní interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy nepřípustně postihla její ústavně zaručená základní práva a svobody. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů o absenci odpovědnostního titulu. Zdůrazňuje, že jednání bylo odročeno z důvodu na straně soudu a jednatel stěžovatelky má trvalé bydliště mimo území České republiky; postup soudu při doručování usnesení o zrušení jednání stěžovatelka považuje za procesně nesprávný. Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že nebylo ze strany odvolacího soudu vyhověno její žádosti na odročení jednání. V postupu obecných soudů stěžovatelka spatřuje svévoli, v jejímž důsledku jí byla odepřena možnost jednat osobně před soudem.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. V posuzované věci Ústavní soud výše popsané ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavní soud proto shrnuje, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015). Pokud jde o nevyhovění žádosti stěžovatelky na odročení jednání, pak Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud nevyhovění žádosti řádně odůvodnil, přičemž Ústavní soud na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu