ECLI:CZ:US:2020:2.US.1907.20.1
sp. zn. II. ÚS 1907/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Lundáka, advokáta se sídlem Radlická 99, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2020 č. j. 3 T 70/2018-913 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020 sp. zn. 44 To 128/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená unesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení městského soudu se podává, že stěžovatel byl usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2018 sp. zn. ZT 66/2018 podle §45 odst. 2 trestního řádu ustanoven opatrovníkem tří nezletilých osob - poškozených v trestním řízení, neboť zákonní zástupci nemohli vykonávat svá práva a hrozilo nebezpečí z prodlení. Stěžovatel učinil v této věci celkem 3 x 29 úkonů právní služby (blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích), jejichž úhradu následně nárokoval před soudem (celkem 154 164 Kč). Obvodní soud rozhodl o návrhu na přiznání nákladů stěžovatele tak, že mu za jeden úkon právní služby náleží celkem částka 400 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 300 K za jeden úkon právní služby [§9 odst. 5, §7 bod 2, §12 odst. 4 a §13 zákona č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v příslušném znění (dále jen "advokátní tarif")]. Obvodní soud tedy stěžovateli přiznal odměnu za ustanovené opatrovnictví ve výši 34 800 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 26 100 Kč, celkem tedy 60 900 Kč (bod I. usnesení).
3. Městský soud napadené rozhodnutí k odvolání stěžovatele částečně zrušil ve výroku pod bodem II. a znovu v tomto bodě rozhodl tak, že stěžovateli se nepřiznává část účtované odměny za úkony právní služby ve výši 93 264 Kč, kterou stěžovatel též vyúčtoval a požadoval uhradit. Výrok I. napadeného usnesení obvodního soudu zůstal nezměněn. Konstatoval, že stěžovatel zcela nemístně požadoval vždy trojnásobek odměny za každý učiněný úkon právní služby, přičemž šlo převážně o pasivní účast opatrovníka na úkonech prováděných v přípravném řízení a v hlavním líčení před soudem. Požadovaná náhrada však byla podle soudu ve většině případů (ve 26 z celkových 29 úkonů) zjevně nepřiměřená charakteru nárokovaného úkonu; ve všech případech se nadto jednalo o společný úkon, který se týkal všech poškozených. Jednání stěžovatele soud dokonce označil jako neetické a nemorální, vedené snahou se nepřiměřeně obohatit, nikoliv jako kvalitní zastupování nezletilých poškozených v intencích příslušných právních předpisů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů. Po krátkém shrnutí dosavadního průběhu řízení stěžovatel argumentuje zejména (avšak blíže nespecifikovanou) rozhodovací praxí Ústavního soudu. Jako nepřípustné spatřuje ze strany obecných soudů posuzování aktivní činnosti s použitím právní erudice, a to v kontextu přiznání odměny za zastupování poškozených v trestním řízení. Jakkoliv je určitá úhrada vynaložených nákladů na zastupování garantována, není podle něj advokát schopen předem rámcově odhadnout, kolik mu bude skutečně zaplaceno. Poukazuje proto na nutnost nastavení obecně rozumných kritérií, podle nichž by měla být účelnost nákladů a povaha úkonů posuzována a srovnává odměnu opatrovníka poškozených v trestním řízení se zmocněncem (zástupcem).
5. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporu, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a který je již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatele s jejich rozhodovací činností. Ústavní soud se opakovaně ve své rozhodovací činností staví rezervovaně k problematice nákladů řízení a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že jsou mu známy závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3555/19 ze dne 28. 7. 2020, v němž rekapituloval svou judikaturu týkající se rozhodování o nákladech řízení poškozeného v trestním řízení, v níž dospěl zejména k těmto závěrům: zvláštní postavení poškozeného odůvodňuje zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§154 odst. 2 trestního řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných skutkových okolností. Z práva na soudní ochranu vyplývá nejen právo osoby poškozené trestným činem na uplatnění jejích práv samotnou účastí v trestním řízení, nýbrž i právo na zajištění jejich účinného hájení, a to včetně práva požadovat náhradu nákladů s tím spojených. Pokud byl tedy poškozenému jím uplatněný nárok přiznán alespoň zčásti, má v rámci práva na náhradu nákladů nárok na úhradu nákladů vzniklých s přibráním zmocněnce vždy. Na nyní posuzovanou věc se však uvedené závěry již z povahy samotného sporu a postavení stěžovatele neuplatní. Odlišení osoby zmocněnce, resp. zástupce od opatrovníka je zřejmé již ze samotné dikce advokátního tarifu, přičemž obsah jejich činnosti nelze zaměňovat tak jednoduše, jak se činí stěžovatel ve svém podání. Nadto je důležité uvědomit si, že stěžovateli byla náhrada nákladů řízení přiznána zcela v té části, kterou uplatňoval za jeden úkon právní služby, včetně náhrady hotových výdajů; jako nepřiměřené navyšování soudy posuzovaly pouze snahu stěžovatele obdržet náhradu nákladů řízení navýšenou v důsledku dalších společně zastupovaných poškozených. Vzhledem k tomu, že obecné soudy své závěry dostatečně odůvodnily, Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu