ECLI:CZ:US:2020:2.US.1929.20.1
sp. zn. II. ÚS 1929/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele IMPROFEX CZ s.r.o., se sídlem Vyšehradská 320/49, Praha 2, zastoupený Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 81/2020 - 45 ze dne 30. 4. 2020 a usnesení Okresního soudu Praha - východ č. j. 6 C 211/2019-37 ze dne 20. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu Praha - východ č. j. 6 C 211/2019-37 ze dne 20. 2. 2020 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Toto své rozhodnutí okresní soud vysvětlil tak, že svým usnesením ze dne 20. 1. 2020, č. j. 6 C 211/2019-14 stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy řádně vyplnil a předložil spolu s výzvou zaslaný formulář Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech žadatele pro osvobození od soudních poplatků (dále jen "Prohlášení"). Stěžovatel však ve stanovené lhůtě vyplněné Prohlášení soudu nepředložil. Zaslal pouze vyjádření, že jeho majetek je nulové hodnoty s tím, že je vůči němu vedena daňová exekuce k vymožení daňového nedoplatku ve výši 29 371 896 Kč. Dále uvedl, že jí byla vyměřena daň (za období říjen 2012) ve výši 27 312 970 Kč a ve výši 25 581 520 Kč (za období listopad 2012). Za situace, kdy stěžovatel nepředložil vyplněné Prohlášení, soud uzavřel, že neuvedl všechny potřebné údaje (jak jsou v tomto Prohlášení uvedeny) pro posouzení všech rozhodných skutečností za účelem úplného posouzení jeho poměrů a nedoložil tyto údaje ani v Prohlášení požadovanými listinami. Z hlediska úplného posouzení poměrů stěžovatele pro účely žádosti o osvobození od soudních poplatků byla stěžovatelova sdělení nedostatečná. Stěžovatel tedy neprokázal soudu věrohodným způsobem své poměry, jak to požaduje i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení 29 Cdo 1301/2013), a proto nemohl soud její žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhovět.
3. Krajský soud v Praze jako odvolací soud ve svém napadeném usnesení č. j. 26 Co 81/2020 - 45 ze dne 30. 4. 2020 uvedl, že podle ustálené soudní praxe je na žadateli o osvobození od soudních poplatků, aby zcela věrohodným způsobem prokázal své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení žádosti. Za tímto účelem je žadateli (je-li právnickou osobou) předkládán typizovaný formulář Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech žadatele pro osvobození od soudních poplatků (vzor o. s. ř. č. 59) k vyplnění a doložení všech podstatných údajů, ze kterých lze dostatečně úplný náhled na jeho celkové majetkové poměry učinit. Výslovně jsou tak vyžadovány údaje o výši příjmů za poslední tři zdaňovací období (doložené potvrzenými daňovými přiznáními), údaje o vlastnictví nemovitostí (doložené výpisy z katastru nemovitostí), údaje o vlastnictví movitých věcí větší hodnoty, údaje o aktuálních zůstatcích na všech bankovních účtech (doložené výpisy za poslední tři měsíce) a údaje o výši všech pohledávek vyšší hodnoty a všech nezdanitelných příjmech za poslední tři roky (rovněž řádně doložené). Z údajů sdělených stěžovatelem soudu prvního stupně však věrohodný a dostatečný náhled na majetkové poměry pro účely posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků složit nelze, neboť v jeho vyjádřeních žalobkyně zcela absentují údaje vyžadované ve formuláři Prohlášení, jak jsou vypsány výše, jakož i náležité doklady o nich. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přes výzvu soudu dostatečným způsobem netvrdil a neprokázal své celkové majetkové poměry, byl podle odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, který žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhověl.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze rozeznat, jaké myšlenkové konstrukce vedly odvolací soud k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podle stěžovatele uvedl, že podanému odvolání stěžovatele nevyhověl proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá a které bylo odvoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a následně citoval několik rozhodnutí, kdy však samotná citace několika rozhodnutí neumožňuje učinit závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanými rozhodnutími. Podle stěžovatele tak odvolací soud porušil zákaz libovůle a právo na náležité odůvodnění, hodnocení důkazů v takové podobě, aby se skutková zjištění nedostala do extrémního nesouladu s provedenými důkazy, opomenuté důkazy, právo na verifikaci pravosti a vypovídací hodnoty důkazu či vyloučení překvapivých rozhodnutí. Stěžovatel pak odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Závěrem stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Praze odůvodnil napadené rozhodnutí pouze odkazy na judikaturu, aniž by vyložil, které znaky citovaných rozhodnutí jsou shodné se souzeným případem, a proč lze tedy předmětné judikáty využít, a z toho vyvodil, že je nutno napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za protiústavní. Stěžovatel též vyjádřil přesvědčení, že oběma napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Ústavní soud v této věci neshledal ani porušení své judikaturu, pokud jde o náležité odůvodnění soudních rozhodnutí.
9. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že soudy stěžovateli vysvětlily, co po něm za účelem posouzení jeho majetkových poměrů požadovaly - šlo o řádné vyplnění výše uvedeného Prohlášení či sdělení všech údajů tam požadovaných. Této výzvě však stěžovatel nedostál. Soudy pak řádně odůvodnily, proč o jeho žádosti rozhodly zamítavě, o čemž ostatně svědčí i rekapitulace jejich odůvodnění v bodě 2 a 3 výše.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu