ECLI:CZ:US:2020:2.US.1932.20.1
sp. zn. II. ÚS 1932/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky RVKinvest, s. r. o., se sídlem Pod Děvínem 2716/43, Praha 5, právně zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020 č. j. 62 Co 117/2020-70 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2020 č. j. 39 C 29/2020-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením rozhodl tak, že žalovaní RVKinvest, s. r. o., a P.R.F. Group, s. r. o., jsou povinni zdržet se dalšího vypuzení a dalšího rušení držby žalobkyně jako nájemce nebytových prostor o celkové rozloze 79,20 m2 v I. nadzemním podlaží, umístěných v budově c. p. 526, která je součástí pozemku parc. č. 437, zapsané na listu vlastnictví c. 3421 v katastrálním území Staré Město a jsou povinni vyklidit tyto nebytové prostory. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výrok soudu je materiálně nevykonatelný.
Z žádného rozhodnutí není zřejmé, jaká konkrétní část o výměře 79,20 m2 má být vyklizena a předána z nebytových prostor v 1. nadzemním podlaží o celkové výměře 108,11 m2. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, které jsou výsledkem jejich svévole, jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a jsou k újmě stěžovatelky v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Soudy rozhodovaly pouze formalisticky na základě písemností a nezajímaly se o materiální pravdu. Městský soud v Praze a stejně i Obvodní soud pro Prahu 1 při výkladu předmětných zákonných ustanovení nezohlednily základní zásady soukromého práva stanovené v občanském zákoníku.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
6. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. V dané věci jde o narušení držby a vypuzení z držby, přičemž obecné soudy rozhodly ve prospěch držitele. Rozhodnutí o ochraně před vypuzením z držby není rozhodnutím o věci samé, má povahu předběžného opatření a rozhodnutí v této věci nebrání případné petitorní žalobě, např. o vyklizení. V tomto řízení se soud omezuje pouze na zjištění poslední držby a nepřezkoumává, zda výpověď z nájmu nebytových prostor byla dána řádně či nikoliv (což je předmětem řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 24/2020). Pokud tedy byla žalobkyně vypuzena z předmětných nebytových prostor, z držby užívacího práva k nebytovým prostorům, stalo se tak podle právního závěru obou soudů v rozporu se zákonem.
8. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
9. Je zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, což také v nyní posuzovaném případě neučinil.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu