ECLI:CZ:US:2020:2.US.1966.20.1
sp. zn. II. ÚS 1966/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. J., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. 6 Tdo 404/2020-2242, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2019 č. j. 68 To 196/2019-2204 a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. března 2019 č. j. 3 T 81/2018-2167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově jako účastníků řízení, a dále 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, 3) Okresního státního zastupitelství v Přerově, 4) J. H., 5) HEGA, spol. s r. o., se sídlem Chmelnická 455, Zlín, 6) TENTE, s. r. o., se sídlem Sudoměřice 550, 7) obce Neubuz, se sídlem Neubuz 91, 8) BULDIX, s. r. o., se sídlem K Lučinám 2469/21, Praha, 9) obce Polkovice, se sídlem Polkovice 15, 10) OK GARDEN, s. r. o., se sídlem Sládkovičova 1233/21, Praha, 11) Technické služby Ružomberok, a. s., se sídlem Pivovarská 9, Ružomberok, Slovenská republika, 12) Městské služby Rýmařov, s. r. o., se sídlem Palackého 1178/11, Rýmařov, 13) obce Bařice-Velké Těšany, se sídlem Bařice 8, a 14) SCG servis, s. r. o., se sídlem Slovenská 1085/1a, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada presumpce neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. března 2019 č. j. 3 T 81/2018-2167 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu") ve spojení s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2019 č. j. 68 To 196/2019-2204 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu"), uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento zločin byla stěžovatelka rozsudkem odvolacího soudu odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jenž jí byl podmíněně odložen se stanovenou zkušební dobou v trvání čtyř roků. Současně bylo stěžovatelce uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto, aby jedenácti poškozeným uhradila škodu v celkové výši 509 717 Kč. Se zbytkem svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech soukromoprávních.
3. Zločinu podvodu se stěžovatelka dopustila, zjednodušeně řečeno tím, že jako jednatelka společnosti X (dále jen "společnost X"), za ni uzavírala různé smlouvy ač si byla vědoma, že společnost X není schopna řádně a včas plnit své závazky, a v šestnácti případech tak ze strany společnosti X nedošlo k ujednaným protiplněním (zejména úhradám kupních cen či dodání zboží) podrobně specifikovaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu [pod body 1) až 16)], přičemž obchodní partneři společnosti X o její neúnosné hospodářské situaci nevěděli a předpokládali, že jejich závazky budou uspokojovány.
4. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. 6 Tdo 404/2020-2242 (dále jen "usnesení dovolacího soudu") odmítnuto jako částečně nepřípustné a částečně zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k jednotlivým skutkům uvedeným pod body 1) až 9) a 11) až 16) skutkové věty nalézacího soudu (též pouze "skutková věta"), Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka argumentaci, že u těchto skutků nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, uplatnila až v dovolacím řízení, a proto tuto část výroku o vině přezkoumávat nemůže, neboť o ní ani odvolací soud nerozhodoval. V této části tedy dovolání stěžovatelky shledal nepřípustným. Co se týče skutku uvedeného pod bodem 10), tam se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu, že objektivní i subjektivní stránka trestného činu je naplněna. Jak podotkl dovolací soud, skutečnost, že záloha v tomto konkrétním případě nebyla ujednána smluvně, nic nemění na tom, že ve společnosti X zavedena praxe vystavování zálohových faktur, k čemuž došlo i v případě poškozené obce Polkovice. Stěžovatelka přitom své zaměstnance neinstruovala, aby v případě poškozené obce Polkovice postupovali jinak, tedy aby zálohu nevybírali. V případě namítané absence subjektivní stránky trestného činu, dovolací soud uvedl, že z provedených důkazů (zejména z výpovědí zaměstnanců a seznamu dluhů společnosti) vyplývá, že stěžovatelka si byla vědoma neutěšeného stavu společnosti X a toho, že tato již nemůže dostát nově přijímaným závazkům, a byla tudíž minimálně smířena s tím, že objednané práce společnost X neprovede a ani nebude mít prostředky na to, aby uhrazenou zálohu vrátila. Co se týče náhrady škody v adhezním řízení, zde dovolací soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání hmotněprávní důvodnost přiznání nároků nezpochybnila, její argumentace je vedena pouze v rovině procesní, a proto není podřaditelná pod jí uvedený dovolací důvod.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává ústavní stížnost, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada presumpce neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny. Současně stěžovatelka namítá porušení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Předně stěžovatelka namítá, že dovolací soud pochybil, pokud konstatoval, že dovolání ve vztahu ke skutkům pod body 1) až 9) a 11) až 16) skutkové věty je nepřípustné, čímž porušil zásadu zákazu odepření spravedlnosti. Přestože stěžovatelka ve svém odvolání zpochybňovala výhradně skutek uvedený pod bodem 10) skutkové věty, má za to, že na základě §254 odst. 2 trestního řádu vznikla odvolacímu soudu povinnost se zabývat i ostatními skutky, pro něž byla odsouzena. Stěžovatelka dospívá k závěru, že jednotlivé skutky u tohoto pokračujícího trestného činu jsou procesně neoddělitelné, a proto se dovolací soud měl jejím dovoláním v této části meritorně zabývat. Tím, že tak dovolací soud neučinil, měl stěžovatelce odepřít spravedlnost, a tak porušit její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodně nevěděla, že svým jednáním na pozici jednatelky společnosti X může být porušen zájem chráněný trestním právem. Stěžovatelka obecným soudům při hodnocení subjektivní stránky trestného činu vytýká, že nebraly v úvahu podnikatelskou povahu situace. Postup, pro který se rozhodla stěžovatelka, byl sice podnikatelsky riskantnější, avšak jeho cílem měla být prosperita a solventnost společnosti. Úvaha, že by kdokoli byl s úpadkem svého podnikání byť i jen smířen, je dle stěžovatelky absurdní, a má za to, že se jedná o extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, a jako takový je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Co se týče skutku uvedeného pod bodem 10) skutkové věty, dle stěžovatelky se obecné soudy nedostatečně vypořádaly se skutečností, že stěžovatelka s poškozenou obcí Polkovice ve smlouvě zálohu nesjednala. To, že záloha nakonec vybrána byla, považuje za exces svých pracovníků, který jí nemůže být kladen k tíži. I v tomto případě stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces.
9. Konečně má stěžovatelka za to, že rozhodnutím o náhradě škody v adhezním řízení došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatelky odvolací ani dovolací soud neodůvodnily svůj právní názor odlišný od názoru nalézacího soudu. Nalézací soud totiž rozhodl tak, že stěžovatelce neuložil přiměřenou povinnost uhradit v průběhu zkušební doby škodu způsobenou trestným činem, a to s poukazem na to, že doposud nebylo podle §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o tom, zda stěžovatelka jako statutární orgán společnosti X ručí za splnění jejích povinností, a také s ohledem na dosud neskončené insolvenční řízení se společností X. Podle stěžovatelky mělo být o náhradě škody rozhodnuto v civilním řízení, ve kterém by mimo jiné bylo zohledněno probíhající insolvenční řízení se společností X, kolik by bylo poškozeným v tomto řízení uhrazeno a v jaké výši stěžovatelka ručí za závazky společnosti ve smyslu §68 zákona obchodních korporacích. Stěžovatelka dále tvrdí, že výše škody, která byla odvolacím soudem přiznána, zjevně nebude reflektovat skutečnou výši pohledávek za stěžovatelkou, neboť insolvenční řízení se společností X nebylo dosud ukončeno, a není tak zřejmé, jaká bude část pohledávek, která zbyde stěžovatelce k uhrazení. Stěžovatelka se dále obává, že plnění poskytnuté poškozeným se může stát a v části zřejmě stane bezdůvodným obohacením jako plněním z právního důvodu, který odpadl.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána pouze věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena pouze k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor, že by dovolací soud odmítnutím dovolání jako nepřípustného v části, ve kterém směřovalo proti skutkům uvedeným pod body 1) až 9) a 11) až 16) skutkové věty, pochybil. Dovolací soud totiž přesvědčivě odůvodnil, že oddělitelnými výroky jsou v tomto případě i dílčí skutky pokračujícího trestného činu (uzavření jednotlivých smluv mezi stěžovatelkou a jednotlivými poškozenými), které jsou po procesní stránce samostatnými procesními skutky. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že odvolací soud měl rozhodovat o všech dílčích skutcích, když stěžovatelka odvoláním napadla pouze skutek uvedený pod bodem 10) skutkové věty, a to pro absenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu pouze v této konkrétní části. Stěžovatelkou zmiňované ustanovení §254 odst. 2 trestního řádu odvolacímu soudu ukládá povinnost přezkoumat i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání. Ústavnímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by vady v části skutkové věty pod bodem 10) - tedy uzavření smlouvy s poškozenou obcí Polkovice s následným přijetím zálohy ve výši 170 642 Kč - měly mít původ v jiné části skutkové věty, tj. jednoduše řečeno, jaký vliv na správnost této části skutkové věty by mělo mít uzavření odlišných smluv s jinými poškozenými. Dovolacímu soudu tedy nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, odmítl-li dovolání v části, ve kterém směřovalo proti skutkům uvedeným pod body 1) až 9) a 11) až 16) skutkové věty, jako nepřípustné.
14. O skutku uvedeného pod bodem 10) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka tvrdí, že u něj absentuje objektivní i subjektivní stránka trestného činu. K přijetí zálohy, kterou společnost X obdržela od poškozené obce Polkovice, totiž mělo dojít v důsledku excesu pracovníka, neboť záloha nebyla ujednána smluvně. Obecné soudy ovšem logickým, přesvědčivým a srozumitelným způsobem dospěly k závěru (bod 40 rozsudku nalézacího soudu, bod 16 rozsudku odvolacího soudu, body 44 až 46 usnesení dovolacího soudu), že skutečnost, že záloha nebyla ujednána smluvně, nic nemění na tom, že ve společnosti X byla zavedena praxe vystavování zálohových faktur, k čemuž došlo i v případě poškozené obce Polkovice; stěžovatelka přitom své zaměstnance neinstruovala, aby v případě poškozené obce Polkovice postupovali jinak, tedy aby zálohu nevybírali. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, zde obecné soudy dospěly provedeným dokazováním k závěru, že stěžovatelka byla s následkem minimálně smířena, a jednala tak v eventuálním úmyslu. Tvrdí-li stěžovatelka, že je absurdní, aby kdokoli byl s úpadkem svého podnikání byť i jen smířen, pak přehlíží, že "smíření" se vztahovalo k pravděpodobné neschopnosti společnosti X dostát svým závazkům, nikoli k vlastnímu úpadku. Ústavní soud tedy těmto námitkám rovněž nepřisvědčil.
15. K poslední stížnostní námitce Ústavní soud dodává, že stěžovatelka přehlíží, že její závazek nahradit škodu, o kterém bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu, má svůj základ právě v příčinné souvislosti mezi spáchaným zločinem podvodu na straně jedné a škodě způsobené poškozeným na straně druhé. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě škody bylo deklaratorní a v tomto případě mělo nutně reparační charakter. Institut ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace ve smyslu §68 zákona o obchodních korporacích, naproti tomu, představuje specifickou sankci za porušení péče řádného hospodáře. Toto ručení ovšem nevzniká ex lege, nýbrž konstitutivním rozhodnutím soudu. Úpadek a špatná hospodářská situace společnosti X byla obecnými soudy zjišťována pouze v souvislosti s naplněním zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, za který byla stěžovatelka odsouzena. Smyslem adhezního řízení nebylo stěžovatelku "sankcionovat" a konstituovat nový závazek, nýbrž jí pouze uložit povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Lze se tak ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že institut ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace ve smyslu §68 zákona o obchodních korporacích na toto řízení nemá vliv, neboť dopadá na typově odlišné situace. Tento institut tedy nelze směšovat s náhradou škody, a proto o ní odvolacímu soudu ani nic nebránilo v adhezním řízení rozhodnout. Stěžovatelka navíc hmotněprávní nárok na náhradu škodu poškozeným v předcházejícím řízení, ani v ústavní stížnosti, nezpochybnila. Stěžovatelka pouze zpochybnila možnost rozhodnout o něm v adhezním řízení s ohledem na §68 zákona o obchodních korporacích a probíhající insolvenční řízení se společností X. Ústavní soud pouze na závěr dodává, že v rozsahu, v jakém budou poškození věřitelé případně uspokojeni v insolvenčním řízení z majetku insolvenčního dlužníka společnosti X, nutně zanikne povinnost stěžovatelky k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 5 Tdo 799/2015-24, uveřejněné pod č. 39/2017 Sb. rozh. tr.).
16. Obává-li se dále stěžovatelka, že poté, co poškozeným způsobenou škodu uhradí a tito věřitelé následně budou alespoň částečně uspokojeni v insolvenčním řízení, a tak se jim dostane náhrady vyšší, než činila samotná výše způsobené škody, na tomto místě je třeba říci, mimo jiné jak v ústavní stížnosti sama podotýká stěžovatelka, že na straně poškozených by skutečně za takové situace mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení. V takovém případě by se stěžovatelka případně mohla bránit žalobou. Pokud by stěžovatelka z jakéhokoli důvodu s žalobou neuspěla, bude se moci po vyčerpání řádných a mimořádných opravných prostředků domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv ústavní stížností.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by kterákoli z námitek stěžovatelky mohla vést k závěru o porušení jejích základních práv. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu