ECLI:CZ:US:2020:2.US.1993.20.1
sp. zn. II. ÚS 1993/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti O. V., zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou, sídlem Tyršova 434/27, Kosmonosy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 22 Cdo 1130/2020-396, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2019 č. j. 28 Co 161/2019-266 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 28 Co 161/2019-279 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. března 2019 č. j. 7 C 79/2018-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 10, čl. 11, čl. 13, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 7 C 79/2018, v řízení před obecnými soudy bylo k návrhu bývalého manžela stěžovatelky rozhodováno o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem přikázal do výlučného vlastnictví žalobce rodinný dům, závazek vůči poskytovateli spotřebitelského úvěru (sjednanému za účelem pořízení osobního automobilu), osobní automobil (resp. právo na převod vlastnického práva k němu) a další movité věci. Stěžovatelce přikázal blíže specifikovaný závod a blíže specifikované movité věci. Dále okresní soud rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku 1 612 605 Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu na vypořádání osobního automobilu zamítl, nedoplatek závazku ze spotřebitelského úvěru přikázal žalované a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílu 1 468 115 Kč. Odvolací soud konstatoval, že osobní automobil nebyl v době rozhodnutí ve vlastnictví účastníků, nýbrž ve vlastnictví společnosti RCI Financial Services, s. r. o., se kterou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která byla zajištěna převodem práva k automobilu. Proto vypořádání automobilu nebylo možno provést. Dále vyšel z toho, že v době rozhodování byla výše závazku ze spotřebitelského úvěru již pouze 5 010 Kč, a právě v této výši tak bylo potřeba závazek vypořádat. Krajský soud ho přikázal stěžovatelce, na kterou má být dle smlouvy automobil po doplacení závazku převeden. Zároveň odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce uhradil ze svých výlučných prostředků na dluh ze závazku 91 080 Kč, což se promítlo ve výši vypořádacího podílu a částky, kterou na jeho vypořádání musel žalobce uhradit.
V odvolacím řízení byla řešena i otázka vypořádání rodinného domu a závodu. Krajský soud uzavřel, že vztahy mezi účastníky jsou natolik konfliktní, že znemožňují vypořádání nemovitosti jejím rozdělením na bytové jednotky či přikázáním do podílového spoluvlastnictví. Za této situace souhlasil s přikázáním nemovitosti žalobci, který o ni projevil zájem a prokázal solventnost. Jde-li o závod, odvolací soud se ztotožnil se stěžovatelkou, že není součástí společného jmění, nýbrž je v jejím výlučném vlastnictví. Zároveň ale poukázal na to, že aktiva plynoucí z podnikání byla používána ve prospěch společného jmění a společný majetek byl zase využíván ve prospěch podnikání, pročež hodnotu závodu bylo potřeba vypořádat.
Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalobce po 30 letech manželství se stěžovatelkou zahájil řízení o rozvod. V důsledku rozvodu byla stěžovatelce způsobena citová újma a ekonomické potíže, které pro ni znamenají existenční ohrožení, neboť ztratila možnost bydlení. Stěžovatelka se na vypořádání SJM chtěla dohodnout, ale návrhy ze strany žalobce nebyly přijatelné.
Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem vypořádání rodinného domu. Ten byl postaven za společné peníze účastníků, přičemž žalobce údajně vyčkával na okamžik, kdy se z výnosu podnikání stěžovatelky podaří splatit hypoteční úvěr, aby následně podal žádost o rozvod. Podle stěžovatelky není důvod, proč by měl být žalobce zvýhodněn při rozhodování o tom, komu bude rodinný dům přikázán. Solventnost žalobce prokázal údajně jen schopností opatřit si bankovní půjčku, což mohla učinit i stěžovatelka, které však navrhovala přednostně rozdělení nemovitosti na dvě bytové jednotky. Dle stěžovatelky krajský soud upřednostnil zájmy nevlastníků - rodičů žalobce, kteří obývají patro domu a kteří se stěžovatelkou nechtěli žít - před právy stěžovatelky, která jako vlastník navrhovala rozdělení nemovitosti.
V souvislosti s vypořádáním rodinného domu stěžovatelka navrhla důkazy nahrávkou a výslechem rodičů žalobce, které měly prokazovat nevhodné chování žalobce vůči stěžovatelce, avšak soudy provedení těchto důkazů zamítly a místo toho údajně vyšly z výpovědí svědků, kteří byli rodinnými příslušníky či osobami blízkými žalobce.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak byla vypořádána aktiva plynoucí z podnikání, neboť právě podnikáním v obchodě si opatřuje prostředky na svou obživu. Stejně tak stěžovatelka nesouhlasí se způsobem vypořádání práv plynoucích ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Mezi účastníky bylo údajně nesporné, že automobil využíval výhradně žalobce, přičemž účastníci byli dohodnuti, že po rozvodu jej bude i vlastnit. Závazek tak byl vypořádán v rozporu se shodnou vůlí účastníků, navíc nebylo zohledněno opotřebení vozidla ze strany žalobce.
Dále stěžovatelka namítá, že v průběhu odvolacího řízení bylo porušeno její právo zaručené čl. 13 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobce si neoprávněně opatřil vyjádření právní zástupkyně stěžovatelky k důkazům provedeným v odvolacím řízení, za což je trestně stíhán. Stěžovatelka poté, co se tuto skutečnost dozvěděla, navrhla přerušení řízení, ovšem krajský soud místo toho ve věci rozhodl. K vyjádření právní zástupkyně stěžovatelky podala právní zástupkyně žalobce vlastní vyjádření, k němuž se údajně stěžovatelka nemohla vyjádřit, ačkoli obsahuje nepravdivé skutečnosti a ačkoli je rozhodnutí založeno na tvrzeních obsažených v tomto "nezákonně vytvořeném vyjádření" žalobce.
Stěžovatelka poukazuje i na to, že po podání dovolání trvalo pět měsíců, než byl spis zaslán Nejvyššímu soudu, zatímco žalobci bylo ve vyřizování formálních záležitostí vyhověno okamžitě, neboť rozsudek krajského soudu byl takřka ihned odeslán katastrálnímu úřadu. Stěžovatelka poukazuje i na nejasnosti ohledně doložky právní moci, která byla údajně v rozporu s právními předpisy vyznačena za fyzické nepřítomnosti spisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jde-li o vypořádání rodinného domu, Ústavní soud (stejně jako učinil již Nejvyšší soud na str. 5-6 svého usnesení) upozorňuje, že z hlediska možností vypořádání vlastnictví nemovitosti byla rozhodující povaha vzájemných vztahů stěžovatelky a jejího bývalého manžela (které soudy vyhodnotily jako problematické), nikoli to, kdo na vyhrocených vztazích nese větší vinu, jelikož o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví projevil zájem jen žalobce. Argumenty stěžovatelky ohledně chování žalobce proto nejsou podstatné, pročež ani nebylo potřeba doplňovat dokazování o stěžovatelkou navrženou nahrávku (rodiče žalobce vyslechnuti byli, stejně tak byl vyslechnut i známý stěžovatelky).
Podstatné pak nejsou ani stěžovatelčiny námitky stran upřednostnění zájmů nevlastníků. I zde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu (str. 3-4), ale i soudu odvolacího (bod 36), v nichž je vysvětleno, že zájmy rodičů žalobce nebyly pro rozhodnutí ve věci určující. Jevilo-li se jako nejvhodnější řešení přikázání nemovitosti jednomu z účastníků, byla přikázána tomu, který o ni projevil zájem. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy zájem o nemovitost v tomto směru neprojevila ani v dovolání neuváděla, že by byla schopna a ochotna nemovitost převzít a žalobce vyplatit, nelze to tedy - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - namítat nyní v řízení o ústavní stížnosti.
Ze stejného důvodu se Ústavní soud blíže nezabýval námitkami vztahujícími se k vypořádání práv k osobnímu automobilu, resp. práv plynoucích ze smlouvy o úvěru, či námitkami k vypořádání závodu. Ani tyto argumentační linie totiž stěžovatelka v dovolání řádně neuplatnila.
Pokud jde o údajné porušení listovního tajemství ze strany žalobce, k odčinění takto případně způsobené újmy nemůže sloužit ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů o vypořádání SJM. K tvrzenému zásahu nedošlo ze strany soudů, nýbrž (údajně) ze strany druhého účastníka řízení. Na výsledek řízení pak předmětný incident neměl vliv, stěžovatelka ostatně byla s replikou žalobce k údajně nelegálně získanému vyjádření stěžovatelky seznámena a mohla na ni případně reagovat. Dle ústavní stížnosti právní zástupkyně stěžovatelky obdržela tuto repliku "velmi krátkou chvíli před jednáním", nicméně dle přiloženého protokolu o trestním oznámení ji obdržela čtyři hodiny před jednáním, na kterém nadto ani ještě nebyl vyhlášen rozsudek, k tomu došlo až o dva týdny později - pakliže by tedy v replice opravdu zazněly nové, zásadní argumenty či skutečnosti, bezpochyby existoval prostor k tomu, aby na ně stěžovatelka patřičně reagovala.
Stěžovatelčiny výhrady k délce předávání spisu dovolacímu soudu a k postupu při vyznačování doložky právní moci v řízení o této ústavní stížnosti řešit taktéž nelze, neboť nejde o výhrady vůči napadeným rozhodnutím.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu