ECLI:CZ:US:2020:2.US.1995.20.1
sp. zn. II. ÚS 1995/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A, právně zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020 sp. zn. 61 To 365/2020 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 5. 2020 č. j. 1 KZN 448/2017-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "dodatkový protokol k Úmluvě").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listinných příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v souvislosti s trestním řízením, v němž je prověřována údajná trestná činnost společnosti B. Jmenovaná společnost měla spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jimiž způsobila škodu v celkové výši 108 470 343 Kč. Výnos z trestné činnosti uvedené společnosti měl být následně prostřednictvím řady dalších osob a společností personálně propojených osobou jednatele Z. Z. převeden na stěžovatelku, přičemž na jejím účtu byl následně v listopadu 2017 policejním orgánem zajištěn zůstatek těchto peněžních prostředků ve výši 62 460 169,- Kč (§79a odst. 1 trestního řádu). Proti tomu stěžovatelka opakovaně brojila a žádala o zrušení zajištění finančních prostředků. Jejím žádostem však nebylo vyhověno a zajištění nadále trvá.
3. O žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků do výše 62 460 169,- Kč rozhodlo městské státní zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jí zamítlo. V odůvodnění podrobně popsalo, jakým způsobem měla společnost B páchat trestnou činnost, a rovněž věnovalo značnou pozornost důkazům, které mají dosvědčovat, že zajištěné finanční prostředky na účtu stěžovatelky jsou výnosem trestné činnosti. Na základě těchto skutečností pak městské státní zastupitelství dospělo k závěru, že zákonné podmínky pro zajištění předmětných peněžních prostředků dle §79a odst. 1 trestního řádu jsou splněny a nadále trvají. Městský soud rozhodl o stížnosti stěžovatelky proti usnesení městského státního zastupitelství tak, že ji zamítl. V odůvodnění poukázal mj. na to, že o obdobných stížnostech stěžovatelky proti zajištění předmětných finančních prostředků bylo v minulosti opakovaně rozhodováno (viz usnesení městského soudu ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. 8 To 481/2017; usnesení městského soudu ze dne 12. 12. 2018 sp. zn. 8 To 509/2018 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19; usnesení městského soudu ze dne 16. 5. 2019 sp. zn. 8 To 192/2019), přičemž ani v jednom z případů stěžovatelčiny stížnostní námitky shledány přesvědčivými. Na tom se s ohledem na skutkový stav věci nic nezměnilo ani v nyní posuzovaném případě. Nad rámec toho městský soud zdůraznil, že institut zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti je z povahy věci pouze dočasný a nepředstavuje nenapravitelný zásah do stěžovatelčina základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž legitimita a přiměřenost zajištění má být přezkoumávána příslušnými orgány ex offo. Městský soud připomněl, že ačkoli u tak rozsáhlé a sofistikované trestné činnosti lze pochopit, že šetření trvá déle, složitostí věci nelze odůvodňovat zajištění po libovolně dlouhou dobu. Orgány činné v trestním řízení by proto měly ve věci postupovat urychleně.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení a napadených rozhodnutí. V návaznosti na to namítá, že prověřování trestní věci nebylo do dne podání ústavní stížnosti ukončeno a ani po 33 měsících zajištění finančních prostředků nedospěly orgány činné v trestním řízení k žádnému konkrétnímu výsledku. S ohledem na to je stěžovatelka přesvědčena, že zajištění trvá nepřiměřeně dlouho. Uvádí, že z hlediska vyhodnocení ústavní konformity zajištění věci je nutné zvažovat časové limity pro postup policejního orgánu, přičemž jeho legitimita a přiměřenost bude s postupem času klesat až do té míry, že zajištění se časem může stát protiústavním. K tomu dle stěžovatelčina názoru došlo i v nyní posuzované věci. Tento závěr se stěžovatelka snaží podpořit i analogií s maximální přípustnou délkou vazby u zvlášť závažného zločinu, která činí tři roky. Na základě výše uvedených skutečností má za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jejím právem na ochranu majetku, právem na spravedlivý proces a právem na projednání věci bez zbytečných průtahů.
5. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3521/19 ze dne 21. 7. 2020, bod 6).
6. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout principy vztahující se k problematice zajištění finančních prostředků pro účely trestního řízení, jež plynou z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). V minulosti dospěl Ústavní soud k závěru, že majetkové hodnoty zajišťované podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu představují "majetek" ve smyslu čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě, resp. čl. 11 odst. 1 Listiny; samotné zajištění je pak bezpochyby zásahem do tohoto základního práva. Ústavní soud tudíž musí posoudit, zda lze tento zásah do základních práv považovat za ústavně konformní. Je přitom nutno mít na zřeteli, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci, pročež nelze mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření vztahujícímu se k "užívání majetku" dle čl. 1 odst. 2 dodatkového protokolu k Úmluvě [nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 46/88 SbNU 623), bod 17; rozsudek pléna ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, §62].
8. Ústavní soud vychází při posuzování ústavnosti zajišťovacích institutů ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je institutem, jenž napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale dočasné omezení jeho dispozičního práva za účelem eliminace nebo alespoň minimalizace škody způsobené trestnou činností a potažmo za účelem náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), bod 48].
9. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů dle §79a trestního řádu, v jejichž důsledku došlo k omezení dispozičního práva osoby, Ústavní soud a ESLP stanovily ve své judikatuře požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: a) rozhodnutí musí mít zákonný podklad a být vydáno příslušným orgánem; b) musí sledovat legitimní cíl a c) musí být přiměřené, tedy nemůže být zatíženo svévolí, být s ohledem na skutkové okolnosti případu nepřiměřeně dlouhé apod. [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 cit. výše, body 17 až 20; nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, cit. výše, body 48 až 52; nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609); rozsudek ESLP ve věci Benet Czech, spol. s. r. o. proti České republice ze dne 21. 10. 2010, č. 31555/05, §33, 35 a 42].
10. Prizmatem těchto principů posuzoval Ústavní soud i nyní projednávanou ústavní stížnost. Úvodem konstatuje, že napadená usnesení měla zákonný podklad (§79a odst. 1 trestního řádu), byla vydána příslušným orgánem, sledovala legitimní cíl (náležité prošetřování a zjištění trestných činů, snaha o minimalizaci škody způsobené případnou trestnou činností) a nejeví se jako zcela svévolná. Ústavní soud se tudíž zabýval otázkou, zda jsou napadená rozhodnutí přiměřená, a to zejména co do jejich časové dimenze. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k zajištění finančních prostředků stěžovatelky došlo v důsledku vydání usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení ze dne 2. 11. 2017 č. j. KRPA-293853-7/TČ-2017-000097-HK, tedy před téměř třemi lety. Přinejmenším v době vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí byla navíc věc pořád toliko ve stádiu prověřování. Doba, po kterou trvá zajištění nemalých finančních prostředků stěžovatelky, tedy bezpochyby není zanedbatelná. Ústavní soud má však za to, že prozatím nevybočuje z ústavněprávních limitů. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí, dalších přiložených listin a skutečností, které jsou Ústavnímu soudu známy z úřední činnosti (viz mj. usnesení sp. zn. I. ÚS 700/19 ze dne 21. 5. 2019), lze souhlasit s městským soudem a městským státním zastupitelstvím, že se jedná o značně skutkově a právně složitou věc týkající se rozsáhlé a sofistikované daňové trestné činnosti, u níž bude z povahy věci trvat prověřování déle, než je obvyklé u méně komplikovaných případů. Ostatně i ESLP ve své judikatuře v minulosti vyslovil, že nejsou-li orgány činné v trestním řízení zcela zjevně liknavé, tak i několikaleté zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky je ve srovnatelně složitých trestních věcech přiměřené a souladné s čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě (viz rozsudek ESLP ve věci Benet Czech, spol. s. r. o. proti České republice, cit, výše, v němž ESLP konstatoval, že v případě komplikované a značně sofistikované daňové trestné činnosti nebylo téměř čtyřleté zajištění finančních prostředků stěžovatelky nepřiměřeně dlouhé a nedošlo k porušení stěžovatelčiných Úmluvou chráněných práv).
11. Nad rámec uvedeného však Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že "s narůstajícím časem se (...) dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. V těchto případech totiž není možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. U mnohaletých zajištění je třeba nad rámec těchto požadavků zohlednit, co ovlivňuje délku samotného zajištění, tedy zda je dána objektivní složitostí trestní věci či uplatňováním (i obstrukčním) procesních práv nebo zda je délka trestního řízení ovlivněna neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje" [nález sp. zn. II. ÚS 1367/17, cit. výše, bod 20; srov. také nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. Tyto závěry by měly vzít v potaz jak městský soud a městské státní zastupitelství, tak i další orgány činné v trestním řízení.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu