ECLI:CZ:US:2020:2.US.205.19.1
sp. zn. II. ÚS 205/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Martina Haška a Ing. Pavla Haška, obou zastoupených Mgr. Kateřinou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem Jindřicha z Lipé 113/24, Česká Lípa, i.s. Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. září 2018 č. j. 30 Co 112/2018-79 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. března 2018 č. j. 38 C 350/2016-72, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů, jimiž jim v řízení o náhradě škody nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů.
2. Ze spisu Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 C 350/2016, který si Ústavní soud vyžádal k ověření tvrzení stěžovatelů, vyplynulo, že stěžovatelé se žalobou proti Městu D. a České republice - Úřadu vlády České republiky domáhali náhrady škody ve výši 570 000 Kč. V reakci na výzvu okresního soudu k odstranění vad žaloby požádali o ustanovení zástupce z řad advokátů a osvobození od soudních poplatků. Jejich žádosti okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením nevyhověl, neboť i přes opakovanou výzvu k upřesnění svých tvrzení o nemajetnosti nedoložili ani neprokázali své nepříznivé majetkové poměry. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. K námitce stěžovatelů stran doručování výzvy krajský soud uvedl, že doručování zásilek na adresu poste restante není druhem poštovní služby ve smyslu Poštovních podmínek (sdělení č. 25/2000 Českého telekomunikačního úřadu), ale adresou pro dodání poštovní zásilky, a adresát, kterému není poskytována žádná informace o uložení doručované zásilky, si tuto informaci musí sám zjistit. Způsob doručování výzvy okresního soudu (na adresu místa trvalého pobytu zjištěnou z centrální evidence obyvatel) krajský soud potvrdil jako správný.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali průběh a výsledky dosavadního řízení a závěrům civilních soudů oponovali. Uvedli, že jsou osobami bez domova, neschopní kvalifikovaně hájit svá práva v soudním řízení, a jsou přesvědčeni, že splňují podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. a pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 téhož zákona. V probíhajícím řízení byli připraveni tyto skutečnosti prokázat, avšak výzva k upřesnění tvrzení o nemajetnosti a předložení důkazů v rámci řádně vyplněného prohlášení o majetkových poměrech se do jejich dispozice nedostala. Stalo se tak proto, že formulář prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce byl stěžovatelům zaslán na adresu poste restante s poznámkou "neukládat" na obálce. V takovém případě je zásilka tentýž den vrácena adresátovi. Je tedy mylný závěr, že stěžovatelé si zásilku v úložní době nevyzvedli a že došlo k jejímu doručení fikcí. Vyloučením uložení zásilky doručované na adresu poste restante soud doručení zásilky v podstatě zmařil a tímto nesprávným postupem odňal stěžovatelům možnost hájit svá práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud předesílá, že v případě tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny je třeba zkoumat, zda skutečně došlo k porušení procesních předpisů a zda toto porušení zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch, přičemž je významné, zda šlo o podstatné vady s odrazem ve výsledku řízení.
7. V posuzované věci okresní soud doručoval předmětnou písemnost do vlastních rukou stěžovatelů v obálce typu III. s poznámkou "neukládat" na adresu poste restante X1 (č. l. 43 45) a na adresu X2, což je sídlo Městského úřadu D. (dále jen "městský úřad"), kde jsou stěžovatelé podle informačního systému evidence obyvatel hlášeni k trvalému pobytu (č. l. 59, 60). Oznámení o doručování zásilky včetně poučení bylo u zásilek doručovaných na adresu poste restante D. v podobě oddělitelné chlopně odtrženo, u zásilek doručovaných na úřední adresu stěžovatelů zůstalo součástí obálky, všechny doručované písemnosti vrátil doručující orgán zpět okresnímu soudu. Okresní soud poté vyvěsil na úřední desce výzvy k vyzvednutí písemností u soudu (č. l. 46, 62), které považoval za doručené desátý den ode dne, kdy byly připraveny k vyzvednutí. Krajský soud vyloučil možnost spojit s doručením písemnosti na adresu poste restante fikci doručení, nicméně postup okresního soudu, který předmětné písemnosti doručil náhradním způsobem (za pomoci fikce podle §50 odst. 2 o. s. ř.) i na adresu stěžovatelů do místa jejich trvalého pobytu, označil za správný, stejně jako závěr, že stěžovatelé nedostáli své povinnosti přesvědčivým způsobem vylíčit své majetkové a sociální poměry.
8. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi již dříve najevo, že fyzické osobě nic nebrání v tom, aby si zvolila jako doručovací adresu poste restante, nicméně musí si být vědoma, že nejde o adresu, na kterou lze řádně doručovat písemnosti určené soudem do vlastních rukou, a je s ní tudíž vyloučeno spojovat fikci doručení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2169/11 ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2089/16 ze dne 19. 1. 2017, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
9. Výtku stěžovatelů, že se písemnosti doručované na adresu poste restante nedostaly do jejich dispozice, nepovažoval Ústavní soud v posuzované věci za relevantní, neboť z tohoto způsobu doručení neplynuly pro stěžovatele žádné právní následky. Za rozhodující považoval, že předmětné zásilky byly doručovány stěžovatelům i do místa jejich trvalého pobytu, na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, a to v souladu s pravidly plynoucími z §46b písm. a) a §49 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 o. s. ř. Z tohoto důvodu jako správný obstojí závěr civilních soudů, že předmětné písemnosti byly stěžovatelům doručeny dnem 19. 2. 2018, neboť podmínky náhradního doručení, které zákon spojuje s právní fikcí doručení, byly splněny.
10. Vzhledem k výše uvedenému tak obstojí i závěr civilních soudů, že stěžovatelé na výzvu soudu neprokázali své osobní, majetkové a výdělkové poměry, a proto jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů okresní soud nevyhověl.
11. Nad rámec výše uvedeného - a pouze v obecné rovině - Ústavní soud konstatuje, že doručuje-li soud písemnost do vlastních rukou adresáta s vyloučením uložení zásilky na adresu jeho trvalého pobytu, která je adresou úřední, má ohlašovna, v jejímž sídle má fyzická osoba trvalý pobyt, zajistit vhodné místo, kde bude možné uložit oznámení o uložení zásilky a výzvu s poučením (§10c zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů). Není-li takové místo zajištěno, je odpovědnost adresáta za přebírání písemností na této adrese výrazně eliminována, neboť je o doručování písemnosti a výzvě k jejímu vyzvednutí u odesílajícího soudu informován pouze prostřednictvím úřední desky soudu. Není však úkolem Ústavního soudu, aby v posuzované věci jakkoliv usuzoval o soudem nařízeném způsobu doručování, neboť stěžovatelé v ústavní stížnosti náhradní doručení písemností do místa jejich trvalého pobytu nezpochybnili.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu