ECLI:CZ:US:2020:2.US.2093.20.1
sp. zn. II. ÚS 2093/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., t. č. Věznice P. O. BOX 50, Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 11 Tdo 387/2020-2677, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 17 T 151/2018, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 17 T 151/2018-2311 ze dne 8. 4. 2019 uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku účinného do 31. 1. 2019, zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku účinného do 31. 1. 2019 ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku účinného do 31. 1. 2019 a přečinu podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku účinného do 31. 1. 2019. Za to a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 7 T 53/2018-284 ze dne 20. 12. 2018, byl za současného zrušení výroku o trestu uvedeného rozsudku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a k trestu propadnutí blíže specifikovaných věcí.
Předmětných trestných činů se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že v prostorách pronajaté chaty opakovaně vyrobil a následně prodal metamfetamin, dále tím, že si společně s dalším obžalovaným opatřil chemické suroviny k výrobě metamfetaminu, a konečně tím, že v pronajaté chatě přechovával kradená kola a kradený motocykl.
Odvolání stěžovatele a státní zástupkyně byla usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 191/2019-2414 ze dne 30. 9. 2019 zamítnuta. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel namítá nepřiměřenou výši trestu, při jehož ukládání nebylo údajně zohledněno, že mu hrozí i přeměna podmíněného trestu odnětí svobody v délce 36 měsíců uloženého rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 41/2017 ze dne 18. 4. 2018. Okresní soud v nyní posuzované věci měl navíc pochybit neuložením společného trestu, neboť v řízení před Okresním soudem v Třebíči sp. zn. 3 T 41/2017, před Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 53/2018 a v nynějším řízení před Okresním soudem Praha-západ mělo jít o pokračování v trestném činu. Stěžovatel též poukazuje na to, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatel byl zařazen do věznice s dozorem, ačkoli byl zařazen do věznice s ostrahou. Dle stěžovatele měl za dané situace odvolací soud prvostupňové rozhodnutí zrušit a stěžovatele zařadit do věznice s dozorem.
Stěžovatel se také domnívá, že by při ukládání trestu mělo být přihlédnuto k tomu, že v letech 1992-2001 byl vazebně stíhán, ačkoli byl následně zproštěn viny, aniž by se mu vazba započítala proti následujícím výkonům trestů odnětí svobody a aniž by byl finančně odškodněn.
Dále stěžovatel uvádí, že soudy učinily z provedených důkazů nesprávné závěry, jelikož podle nich byly při domovní prohlídce zajištěny věci se stopami po pseudoefedrinu, ačkoli ve skutečnosti vykazovaly stopy efedrinu.
Konečně stěžovatel namítá, že mu nebyl umožněn výslech M. J., který "prochází" všemi důkazně provedenými odposlechy a který získal oproti stěžovateli výhodu v tom, že nebyl trestně stíhán, protože byl nedohledatelný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jde-li o výši trestu, nachází se sice na horní hranici trestní sazby, nicméně stále v jejím rámci, přičemž soudy řádně vysvětlily, proč právě trest odnětí svobody ve výši deseti let považovaly za adekvátní. Odvolací soud přitom vzal v úvahu (a právě proto nevyhověl odvolání státní zástupkyně, která požadovala ještě vyšší trest) to, že stěžovateli hrozí přeměna podmíněného trestu odnětí svobody uloženého Okresním soudem v Třebíči. Je pravda, že odvolací soud na jednom místě zmínil, že stěžovatel byl zařazen do věznice s dozorem, šlo nicméně o zjevné "přeřeknutí", což je patrné z jiných částí jeho usnesení (str. 7), v nichž je správně konstatováno, že stěžovatel byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle stěžovatele by v uloženém trestu měla být reflektována nezákonná vazba, v níž se údajně nacházel v devadesátých letech. Tuto námitku měl nicméně v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti uplatnit již v dovolání, což neučinil. Z ústavní stížnosti ani není zřejmé, kdy konkrétně, jak dlouho a v souvislosti s jakým jednáním byl stěžovatel ve vazbě, konkrétně jakými rozhodnutími byl zproštěn viny ani z jakého důvodu nebyl nikdy finančně odškodněn (resp. zda o finanční kompenzaci alespoň usiloval k tomu určenými prostředky).
Požaduje-li stěžovatel uložení společného trestu, lze odkázat na argumentaci Nejvyššího soudu (bod 23 napadeného usnesení), který stěžovatelovy námitky vyvrací, aniž by stěžovatel na tuto argumentaci odpovídajícím způsobem reagoval.
Namítá-li stěžovatel, že při domovní prohlídce byly zajištěny věci se stopami po efedrinu, nikoli po pseudoefedrinu, tak ani tuto námitku neuplatnil v dovolání. Z takto formulované námitky nadto není zřejmé, jak by se toto údajné pochybení mělo projevit v jeho právech, natožpak v jeho právech zaručených ústavním pořádkem. Jde ostatně o otázku zjištění skutkového stavu, které náleží obecným soudům.
Pokud se týče navrhovaného výslechu M. J., z vyžádaného spisu je patrné, že se ho navzdory celostátnímu pátrání nepodařilo dohledat. Okresní soud nicméně vysvětlil, že se nakonec jeho výslech ukázal ve světle dalších důkazů jako nadbytečný. O tom koneckonců svědčí i důvody, pro které stěžovatel chtěl dle dovolání, resp. dle ústavní stížnosti výslech provést. Stěžovatel uvádí, že výslechem M. J. chtěl prokázat, že movité věci neodcizil, nýbrž je odcizil právě M. J. Jak už ale konstatoval Nejvyšší soud (bod 31 napadeného usnesení), na věci to nic nemění (soudy tuto variantu připouštěly), neboť stěžovatel byl odsouzen za přečin podílnictví. Stěžovatel nyní oproti dovolání nově uvádí, že výslech M. J. navrhoval i proto, že bylo tvrzeno, že právě M. J. za stěžovatele prodával pervitin, a stěžovatel tak byl uznán vinným za skutek, který spáchal M. J. Zde je tedy opět potřeba uvést, že stěžovatel měl tento argument uplatnit již v dovolání, navíc soudy z toho, že prodej pervitinu za stěžovatele v jednom případě uskutečnil M. J., vycházely. Zároveň ale vysvětlily, proč se navzdory tomu předmětného trestného činu dopustil (i) právě stěžovatel (viz zejména bod 80 rozsudku okresního soudu).
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu