ECLI:CZ:US:2020:2.US.2107.20.1
sp. zn. II. ÚS 2107/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nocarová Partners Advokáti, s. r. o., se sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1, zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem se sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020 č. j. 32 Cdo 1078/2020-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2011 č. j. 16 Co 232/2019-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2019 č. j. 18 C 218/2017-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenství a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalovanému náklady řízení. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Stěžovatelka se domáhala žalované částky jako bezdůvodného obohacení s tvrzením, že stěžovatelka a žalovaný spolu nikdy nebyli ve smluvním či jakémkoli jiném právním vztahu a žalovaný stěžovatelce nikdy neposkytl právní ani jiné služby. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka zcela vědomě plnila dluh své jediné jednatelky a společnice na základě faktur, o jejichž vystavení výslovně požádala jednatelka stěžovatelky a které si následně stěžovatelka zařadila do účetnictví, stěžovatelka si tak v okamžiku, kdy poskytovala plnění, byla vědoma toho, že nemá povinnost plnit, podle §2997 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se proto nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že před nalézacím soudem došlo k nesprávné koncentraci řízení k její újmě. Stěžovatelka údajně netvrdila, že peníze zaslala žalovanému omylem, ale že byla v omylu ohledně výše částky. Stěžovatelka dále brojí proti stanovené lhůtě v poučení dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění. Namítá, že lhůta "do konce jednání" byla příliš krátká a byla pro ni nesplnitelná. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s právním hodnocením obecných soudů v meritu věci. Uvádí, že byla v omylu ohledně výše dluhu, protože vyvstala pochybnost ohledně přiměřenosti odměny v poměru k provedeným úkonům žalovaného a právě tato část představuje bezdůvodné obohacení. Pochybení odvolacího soudu dále spatřuje v tom, že se nezabýval námitkou o tom, že by projednávaná situace mohla být posouzena jako převzetí dluhu. Věc bylo možné rovněž kvalifikovat jako neúměrné zkrácení ve smyslu §1793 občanského zákoníku.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala částky 70 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Obecné soudy se proto správně zabývaly tím, z jakého důvodu stěžovatelka žalovanému plnila, pokud tvrdí, že mezi nimi nebyl nikdy žádný právní vztah, a dospěly k závěru, že na věc dopadá výluka z možnosti žádat vrácení bezdůvodného obohacení zakotvená v §2997 věta druhá občanského zákoníku. Ústavní soud tento závěr shledává udržitelným, na ústavní rovině žádné nedostatky neshledal. Námitky stěžovatelky, že byla v omylu ohledně výše částky, odporují jejímu tvrzení, že s žalovaným advokátem nebyla v žádném právním vztahu, jakož i tomu, že od počátku řízení žaluje celou vyfakturovanou částku ve výši 70 000 Kč. Ústavní soud je proto považuje za účelové a přisvědčuje obecným soudů, že výši vyfakturované částky za poskytnuté právní služby má řešit jednatelka stěžovatelky, které tyto služby byly poskytnuty, nikoli stěžovatelka, která se žalovaným, dle svého vlastního tvrzení, nikdy v žádném právním vztahu nebyla. Námitky týkající se poučení podle §118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu již vypořádal odvolací soud, přičemž současně vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval námitkou převzetí dluhu. Ústavní soud v jeho posouzení žádné nedostatky dosahující ústavní úrovně neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu