ECLI:CZ:US:2020:2.US.2120.20.1
sp. zn. II. ÚS 2120/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Bartoška, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 23 Cdo 558/2020-765, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že je v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jelikož je obsah napadeného rozhodnutí a průběh řízení, jež předcházelo jeho vydání, účastníkům řízení znám, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné podrobně je popisovat. Pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele postačuje shrnout, že původní řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby Pavla Bartoška (dále jen "první žalobce" nebo "stěžovatel") a Pavla Hondla (dále jen "druhý žalobce") proti Ing. Ladislavovi Miturovi (dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 226 485 Kč s příslušenstvím, přičemž tato částka měla být dle žalobců nedoplatkem ceny díla (stavby rodinného domu). Podstatou dlouholetého sporu mezi žalobci a žalovaným mělo být - stručně řečeno - to, zda žalovaný zaplatil žalobcům pouze částku 1 973 497 Kč z celkové ceny díla ve výši 2 199 982 Kč, nebo zda naopak žalobcům uhradil částku o 750 000 Kč vyšší. Strany řízení se totiž neshodly, zda kvitance o zaplacení částky 750 000 Kč žalovaným, kterou mu vystavil první žalobce (stěžovatel), reflektovala realitu, nebo zda byla naopak vystavena v rozporu s realitou, aniž by žalovaný žalobcům cokoliv zaplatil, a to za účelem snadnějšího získání hypotéky ze strany žalovaného.
3. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 6 C 157/2005-323 nejprve rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku ve výši 205 119 Kč (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu částky 21 366 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V). O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2014 č. j. 47 Co 342/2012-422 tak, že ve věci druhého žalobce rozsudek okresního soudu v částech výroků I a II, jimiž bylo rozhodnuto o zaplacení částky 113 242,5 Kč, a ve výrocích III a V zrušil a vrátil jmenovanému soudu k dalšímu řízení (výrok I), ve věci prvního žalobce změnil rozsudek okresního soudu v příslušné části výroku I tak, že žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 102 559,5 Kč, se zamítá (výrok II), ve věci prvního žalobce dále potvrdil rozsudek okresního soudu se v části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta v rozsahu 10 683 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V, VI a VII). V odůvodnění krajský soud poukázal především na to, že druhý žalobce v průběhu řízení před okresním soudem zemřel, což však okresní soud nijak nezohlednil. Jelikož ve vztahu k druhému žalobci nebyly v době vydání prvostupňového rozsudku splněny podmínky řízení (§103 a §107 občanského soudního řádu), krajský soud napadené rozhodnutí v příslušném rozsahu zrušil a vrátil soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k prvnímu žalobci (stěžovateli) krajský soud změnil rozsudek okresního soudu, neboť se neztotožnil s jeho tvrzením, že kvitance o zaplacení částky 750 000 Kč žalovaným byla vystavena v rozporu s realitou a žalobce z uvedené částky ničeho nezaplatil. Krajský soud se naopak přiklonil k tvrzení žalovaného, že uvedenou částku zaplatil a stěžovatelem vystavená kvitance byla nejen pravá (o tom nebylo sporu), nýbrž také pravdivá. Navíc, i kdyby tomu tak nebylo, dle krajského soudu je to právě stěžovatel jakožto vystavitel kvitance, kdo musí s dostatečnou mírou určitosti prokázat, že jím vystavená kvitance není pravdivá a žalovaný mu ničeho nezaplatil; to se ovšem nestalo. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 16. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 2357/2015-481. Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost usnesením sp. zn. II. ÚS 744/16 ze dne 23. 5. 2016.
4. Okresní soud rozhodl v rozsahu, ve kterém mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 17. 6. 2016 č. j. 6 C 157/2005-567. V této části řízení stěžovatel opět vystupoval v roli (již pouze jediného) žalobce, neboť dědicové druhého žalobce na stěžovatele převedli smlouvou o postoupení pohledávky příslušnou část pohledávky vůči žalovanému a v návaznosti na to okresní soud rozhodl o procesním nástupnictví stěžovatele v řízení. Okresní soud rozhodl, že žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit stěžovateli částku 113 242,5 Kč, se zamítá (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III, IV, V a VI). V odůvodnění okresní soud poukázal na to, že stěžovatelovo tvrzení, že kvitance o zaplacení částky 750 000 Kč žalovaným byla vystavena v rozporu s realitou a žalovaný ve skutečnosti nezaplatil ničeho z uvedené částky, není věrohodné a přesvědčivé. Naopak okresní soud - podobně jako krajský soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2012 - vzal za prokázané, že kvitance odpovídala skutečnosti. Jelikož tedy došlo k zániku závazku splněním, stěžovatelova žaloba není důvodná ani co do částky 113 242,5 Kč. Krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 47 Co 84/2017-655 tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), částečně změnil nákladové výroky okresního soudu ve prospěch stěžovatele (výroky II, III, IV) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V). V odůvodnění krajský soud mimo jiné konstatoval, že jelikož žalovaný částku 750 000 Kč stěžovateli uhradil, je žaloba na zaplacení nedoplatku ceny díla ve výši 113 242,5 Kč nedůvodná, neboť "veškeré peněžité závazky žalovaného, vyplývající ze smlouvy o díle ze dne 27. 10. 2000, zanikly uhrazením." V příslušné části proto rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. Nákladovými výroky krajský soud moderoval rozsah povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení, a to vzhledem k jeho zhoršené finanční situaci a částečnému osvobození od soudních poplatků. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění Nejvyšší soud nejprve shrnul průběh řízení, obsah dovolání a stěžovatelem položené dovolací otázky, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel toliko předkládá vlastní verzi skutkových okolností případu a rozporuje skutkové závěry nižších soudů. Stěžovatel dle Nejvyššího soudu nepoložil žádnou způsobilou a řádně vymezenou dovolací otázku, která by byla s to založit přípustnost jeho dovolání.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a cituje dovolací otázky, které položil Nejvyššímu soudu. V návaznosti na to mimořádně stručným způsobem namítá, že rozhodnutí dovolacího soudu nerespektuje jeho práva dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, rozporuje závěr Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahovalo žádnou řádnou dovolací otázku, a tvrdí, že v dovolání bylo naopak položeno vícero řádně vymezených dovolacích otázek, které nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu doposud řešeny. Nakonec stěžovatel uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 140/86 SbNU 399), body 24-25, aniž by však konkretizoval, v čem shledává paralely mezi uvedeným nálezem a nyní posuzovanou věcí.
6. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
9. Úvodem Ústavní soud předesílá, že stěžovatelovy stížnostní námitky jsou tak stručné a povšechné, že z nich lze jen stěží zjistit, v čem přesně spatřuje stěžovatel protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Převážná část ústavní stížnosti je totiž tvořena pouhou citací dovolacích otázek, resp. tvrzení, které stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu; zbylá část ústavní stížnost je pak tvořena stručnou polemikou s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a jemu předcházejícími (ústavní stížností nenapadenými) rozhodnutími krajského a okresního soudu.
10. Stěžovatelovy námitky směřují primárně k otázce, zda Nejvyšší soud pochybil ústavně relevantním způsobem při posuzování přípustnosti jeho dovolání. Po zevrubném zhodnocení obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, shora citovaných rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu a stěžovatelem položených dovolacích otázek Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel svým dovoláním toliko brojil proti skutkovým zjištěním nižších soudů a předkládal vlastní pohled na to, jak měly být hodnoceny provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům měly dospět nižší soudy. Stěžovatel navíc v dovolání nekladl otázky hmotného nebo procesního práva, kterými by se Nejvyšší soud měl zabývat (§237 občanského soudního řádu), nýbrž spíš formuloval rozličné skupiny vesměs skutkových tvrzení a názorů, kterými rozporoval skutkové názory nižších soudů. Pakliže za této situace Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel řádně nevymezil důvody dovolání a řádně nespecifikoval, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a občanského soudního řádu), nelze jeho rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní a rozporné se základním právem stěžovatele na spravedlivý proces.
11. Nakonec Ústavní soud podotýká, že stěžovatel formálně napadá také rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení, avšak v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty svědčící o jeho protiústavnosti. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nevykazuje známky svévole.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu