ECLI:CZ:US:2020:2.US.2157.20.1
sp. zn. II. ÚS 2157/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Svobodové, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2020 č. j. 83 Co 79/2019-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že je v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku krajského soudu a nenapadeného rozsudku prvostupňového soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti žalované společnosti AMERICA TOURS, v. o. s., žalobu o zaplacení částky 39 476 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka žalobou požadovala zaplacení uvedené částky dílem z titulu požadované slevy z ceny zájezdu a dílem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené tím, že zájezd, který na základě smlouvy o zájezdu absolvovala, vykazoval vady (stěžovatelce údajně nebyly poskytnuty služby průvodce a ubytovací služby v kvalitě, kterou očekávala). Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatelky zamítl s poukazem na to, že stěžovatelka namítané vady zájezdu nevytkla žalované řádně a včas. Poukázal na to, že byť se zájezd uskutečnil v termínu od 2. 5. do 5. 6. 2015 a všechny potřebné písemnosti se dostaly do dispozice stěžovatelky v období od května do července 2015, stěžovatelka neuplatnila svůj nárok ve lhůtě jednoho měsíce (§2540 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2018), nýbrž až po několika letech. Krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění poukázal na to, že již ze samotných žalobních tvrzení stěžovatelky plyne, že nárok neuplatnila ve lhůtě jednoho měsíce, nýbrž opožděně. Ztotožnil se proto se závěry okresního soudu. Krajský soud v napadeném rozsudku stěžovatelku bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení poučil, že "proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné."
3. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rozsudek krajského soudu s tím, že byla jmenovaným soudem chybně poučena o nemožnosti podat dovolání, což mělo porušit její právo na spravedlivý proces a právo na přístup k soudu. V ústavní stížnosti se odvolává na §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dle něhož "dovolání podle §237 není přípustné (...) proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží." V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že řízení o její žalobě bylo bezpochyby sporem týkajícím se vztahů ze spotřebitelských smluv, pročež ji krajský soud měl správně poučit, že dovolání je přípustné. Pakliže tak neučinil, porušil její základní práva a zatížil své rozhodnutí protiústavností.
4. Stran přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ji považuje přípustnou s ohledem na závěry vyslovené v nálezu nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 ze dne 31. 10. 2017 (N 196/87 SbNU 219). Dle závěrů stěžovatelkou citovaných nálezů jí nelze klást k tíži, pokud postupovala v dobré víře ve správnost a zákonnost poučení daného mu v aktu veřejné moci - soudním rozhodnutí, které se posléze ukázalo být vadným. V těchto případech je dle judikatury nutno dovodit přípustnost ústavní stížnosti, přičemž tento závěr se uplatní jak v případech, kdy stěžovatelka z důvodu vadného poučení uplatnila zákonem stanovený opravný prostředek, přestože jej neměla k dispozici, tak v případech, kdy jej naopak neuplatnila, přestože jej k dispozici měla.
5. Ústavní soud se návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje zákonným požadavkům pro ústavní stížnosti stanoveným zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že uvedený návrh je za konkrétních podmínek dané věci nepřípustnou ústavní stížností. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně její práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Citovaná zákonná úprava vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, když ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv a svobod, který přichází do úvahy poté, když náprava před ostatními orgány veřejné moci (zejm. obecnými soudy) již není v rámci předchozích řízení možná.
6. V této souvislosti je vhodné připomenout, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána rovnou proti rozsudku krajského soudu, nikoli proti rozsudku Nejvyššího soudu jakožto soudu dovolacího. Stěžovatelka totiž měla za to, že ačkoli se bezpochyby jednalo o soudní řízení týkající se vztahů ze spotřebitelských smluv, pročež dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo bezpochyby přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, s ohledem na chybné poučení ze strany krajského soudu nebyla povinna (resp. jí bylo znemožněno) vyčerpat dovolání před podáním ústavní stížnosti. Tento závěr odůvodňuje poukazem na nález sp. zn. I. ÚS 2265/16, resp. poukazem na další nálezy vydané ve skutkově totožných věcech jako citovaný nález.
7. Ústavní soud má za to, že stěžovatelkou citovaná judikatura na nyní posuzovanou věc nikterak nedopadá. Především je nezbytné zdůraznit, že ratio shora citovaných nálezů spočívalo v tom, že stěžovatelům nelze klást k tíži, pokud postupovaly v dobré víře ve správnost a zákonnost poučení, které jim bylo dáno v soudním rozhodnutí jakožto aktu veřejné moci, byť toto poučení se posléze ukázalo být vadným. Jelikož je v citovaných nálezech kladen důraz na dobrou víru stěžovatelů, že poučení soudu o (ne)přípustnosti dovolání je správné a zákonné, je nutno zabývat se otázkou, zda s ohledem na okolnosti případu stěžovatelka objektivně mohla být v dobré víře. Zaprvé je nutno vyjít ze znění poučení, které krajský soud poskytl stěžovatelce. V ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, že "proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné." Již samotná skutečnost, že krajský soud stěžovatelku poučil o nepřípustnosti dovolání proti "tomuto usnesení", byť ve věci byl vydán rozsudek, by při zachování alespoň minimální míry opatrnosti měla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci signalizovat, že poučení krajského soudu je vadné. Zadruhé, stěžovatelka, resp. její právní zástupce při zachování minimální míry opatrnosti mohli rovněž zjistit, že Nejvyšší soud v minulosti o podobné věci již rozhodoval a (implicitně) dovodil, že na dovolání podané ve věci žaloby na zaplacení slevy z ceny zájezdu se nevztahuje podmínka minimální hodnoty sporu 50 000 Kč, neboť se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 č. j. 33 Cdo 3283/17-132]. Zatřetí, v judikatuře Nejvyššího soudu neexistovaly žádné relevantní rozpory, které by stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci mohly ztížit posouzení, zda je proti rozsudku krajského soudu dovolání přípustné nebo nikoli (v kontrastu s tím viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020, bod 19, v němž je zdůrazňována nejednotná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a její význam pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti). S ohledem na výše řečené Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře, že poučení, jež je obsaženo v napadeném rozsudku krajského soudu, je správné a zákonné. Na nyní posuzovanou věc proto nedopadá shora citovaná judikatura Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2672/19), která představuje zásadní - avšak s ohledem na velmi specifické okolnosti tam posuzovaných případů odůvodněný - průlom do povinnosti vyčerpat před podáním ústavní stížnosti civilní dovolání, je-li dle občanského soudního řádu možné jej podat.
8. Ústavní soud tudíž musel posoudit přípustnost stěžovatelčiny ústavní stížnosti podle obecných pravidel vymezených v §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jelikož se stěžovatelčin spor týkal vztahu ze spotřebitelské smlouvy, kde dovolání není ze zákona nepřípustné [spolu se spory ohledně pracovněprávních nároků jde o výjimku z kategorie tzv. bagatelních věcí dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], stěžovatelka byla povinna vyčerpat tento procesní prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti. Nesprávnost poučení krajského soudu se "pouze" promítla do posuzování zachování lhůty pro podání dovolání dle §240 odst. 3 občanského soudního řádu, který stanovuje prodlouženou dovolací lhůtu v trvání tří měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož stěžovatelka tento procesní prostředek nápravy nevyčerpala, její ústavní stížnost je nepřípustná (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 535/20 ze dne 27. 2. 2020).
9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj