ECLI:CZ:US:2020:2.US.219.20.1
sp. zn. II. ÚS 219/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Černoška, MBA, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 23 C 20/2019-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel žalobou, doručenou do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 1. 10. 2018, domáhal na žalované zaplacení částky 6.855 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil tím, že mu dne 11. 10. 2014 vznikla na jeho vozidle Škoda Octavia škoda spočívající v poškození čelního skla, kterou mu způsobila paní Lenka Černošková. Žalovaná pojišťovna ukončila šetření pojistné události dne 13. 1. 2015 a pojistné plnění odmítla poskytnout. Žalovaná nárok neuznává a před soudem uplatnila námitku promlčení nároku s tím, že obecná promlčecí lhůta začala běžet dne 11. 10. 2014 a skončila dne 11. 10. 2017.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že měl stěžovatel nejpozději dne 3. 3. 2015 povědomost o tom, že mu vznikla škoda, kdo je škůdcem i jaká je přesná výše škody. Podle obecného soudu stěžovatel to, že došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá, věděl již dne 14. 10. 2014, neboť tyto údaje jsou obsaženy v záznamu o dopravní nehodě. Tedy veškeré nutné informace k uplatnění škody měl žalobce nejpozději dne 3. 3. 2015 a toho dne mohl poprvé uplatnit nárok vůči škůdci. Nárok žalobce, tedy stěžovatele, je tak v souzeném případě promlčen, neboť žaloba byla podána až dne 1. 10. 2018. S ohledem na tuto skutečnost proto soud žalobu zamítl.
4. Stěžovatel má za to, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že příslušný soud v jeho věci chybně posoudil otázku promlčení jeho nároku na pojistné plnění, u práva na pojistné plnění totiž podle něj počne promlčecí lhůta plynout za 1 rok od pojistné události (§626 občanského zákoníku) a ustanovení §635 odst. 2 občanského zákoníku na jeho věc dopadat nemůže. Byť stěžovatel připouští, že otázka výkladu ustanovení §626 a §635 odst. 2 občanského zákoníku je považována za otázku výkladu podústavního práva, která Ústavnímu soudu nepřísluší, avšak uvádí, že „nelze však zároveň říci, že by tento výklad podústavního předpisu obecně fakticky znemožňoval naplnit ústavní právo na přístup k soudu, které teprve zakládá porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny“. Podle stěžovatele došlo k tomu, že příslušný soud vyložil otázku promlčení v rozporu s prejudikaturou. Při výkladu právní úpravy soud vycházel pouze z jazykového doslovného výkladu právní normy. V této souvislosti však stěžovatel považuje za nevyhnutelné použít vedle gramatického výkladu ustanovení občanského zákoníku i systematický a teleologický výklad s uvážením zjevného úmyslu zákonodárce tak, jak k tomu přistoupil v rozsudku Krajský soud v Plzni ze dne 17. dubna 2018 č. j. 10 Co 24/2018-123.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již z argumentace stěžovatele plyne, že nedokázal přesvědčivě vysvětlit, v čem spočívá ústavní rozměr jeho nesouhlasu s výkladem podústavního práva příslušným obvodním soudem. Ani Ústavní soud neshledal nic, co by stěžovatelův nesouhlas s výkladem promlčení ze strany obecného soudu posouvalo do ústavní roviny a co by svědčilo porušení jeho práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu