ECLI:CZ:US:2020:2.US.2193.20.1
sp. zn. II. ÚS 2193/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hrušky, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem, sídlem kanceláře Na Příkopě 814, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 30 Cdo 4134/2019-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 č. j. 51 Co 94/2019-128 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. prosince 2018 č. j. 15 C 75/2018-90, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město a JUDr. Jany Jarkové, soudní exekutorky, sídlem Exekutorského úřadu Zlín, 2. května 2384, Zlín, jako vedlejších účastnic, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a přiloženého dovolání zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Dne 10. 10. 2017 uplatnil stěžovatel podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") u vedlejší účastnice - Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu újmy ve výši 57 826 Kč s odůvodněním, že se domnívá, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu vedlejší účastnice - exekutorky, která měla zcela vědomě jako svou odměnu přijmout částku, která jí nenáležela, a vyplatit věřiteli částky, ačkoliv pohledávky zanikly, podle názoru stěžovatele, uhrazením. Vedlejší účastnice - Ministerstvo spravedlnosti předběžnému uplatnění nároku nevyhověla, protože se domnívala, že nebylo zrušeno nebo změněno příslušné rozhodnutí, a proto není splněna zákonná podmínka pro uplatnění nároku. Dále se domnívala, že nemohlo jít o nesprávný úřední postup, protože vedlejší účastnice - exekutorka postupovala v souladu s exekučním řádem.
4. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, aby mu vedlejší účastnice - Ministerstvo spravedlnosti zaplatila 89 584,42 Kč z titulu náhrady škody (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že v předcházejících řízeních nebylo vydáno jakékoliv rozhodnutí soudu nebo soudního exekutora, které by nabylo právní moci a následně bylo pro svou nezákonnost zrušeno. Z tohoto důvodu obvodní soud konstatoval absenci tohoto odpovědnostního titulu nezákonného rozhodnutí podle §7 a 8 zákona o náhradě škody. K nesprávnému úřednímu postupu obvodní soud konstatoval, že nemá pravomoc přezkoumávat věcnou správnost postupu soudu nebo pravomocných rozhodnutí orgánů státu, neboť takový přezkum přísluší pouze orgánům ve vertikální rovině funkční nadřízenosti. Dále obvodní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že věcná správnost postupu vedlejší účastnice - exekutorky byla potvrzena rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně, nemůže přezkoumávat skutečnost, zda jí vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce měl být zrušen a měl být vydán nový příkaz k úhradě nákladů exekuce. Soud nakonec své odůvodnění meritorní části rozsudku uzavřel s tím, že neexistuje odpovědnostní titul, a proto žalobu zamítl.
5. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že odvolání stěžovatele není důvodné. Také městský soud dospěl k závěru, že v postupu vedlejší účastnice - soudní exekutorky nelze spatřovat nesprávný úřední postup či nezákonnost rozhodnutí.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími v řízeních, jejichž byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva nebo svobody zaručená ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel namítá porušení základního práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je také přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho základní právo vlastnit majetek, jak je chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
8. Konkrétně stěžovatel uvádí, že základ pro podání ústavní stížnosti spočívá v nesprávném úředním postupu vedlejší účastnice - exekutorky. Stěžovatel je přesvědčen, že za vymožení každého závazku uhradil odměnu dvěma exekutorům a současně, že vedlejší účastnice - exekutorka vyplatila věřiteli pohledávky neoprávněně. Dále stěžovatel uvádí, že v řízení o náhradu škody podle zákona o náhradě škody prokázal nesprávný úřední postup vedlejší účastnice - exekutorky. Podle názoru stěžovatele jednaly obecné soudy s přepjatým formalismem.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními.
12. Stěžovatelovy argumenty směřují především k řízení, které řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem předcházelo. V řízení, ke kterému směřuje předložená ústavní stížnost, se však jedná o části skutkového stavu. Při jeho zjišťování nemají obecné soudy neomezenou pravomoc, ale mohou být vázány rozhodnutími vydanými v předchozích řízeních. Co se týče zjišťování skutkového stavu, v tom Ústavní soud nemá pravomoc bez dalšího vstupovat do těchto zjištění a nahrazovat je svým vlastním, protože by tím zasáhl do pravomoci obecných soudů. Učinit tak může pouze v případě zcela zjevného excesu, při kterém byla zřetelně porušena všechna pravidla férového řízení a orgány veřejné moci konstruovaly skutkový stav zcela bez ohledu na zjištěné skutečnosti a provedené důkazy. Tak tomu ovšem v tomto případě není.
13. Obvodní soud a následně městský soud jasně a přehledně vyložily, proč se domnívají, že nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí (což stěžovatel nerozporuje), ani k nesprávnému úřednímu postupu. Jejich argumentace nevykazuje znaky přepjatého formalismu, tedy nesměřuje k bezduché rekapitulaci právních předpisů nebo formálních znaků, bez ohledu na jedinečné okolnosti případu. Přesvědčení stěžovatele, že skutkový stav je zcela jednoznačný, ještě neznamená, že k tomuto závěru dospěje i nezávislý soud. Soudy tedy vyložily, proč považují postup vedlejší účastnice - soudní exekutorky za souladný se zákonem, případně, proč se domnívají, že případným povinným subjektem není vedlejší účastnice - Ministerstvo spravedlnosti, ale věřitel.
14. Odůvodnění městského soudu i obvodního soudu jsou tak v souladu s požadavkem ochrany základních práv a svobod stěžovatele. Totéž platí i o odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž však stěžovatel žádné argumenty nevznáší.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu