ECLI:CZ:US:2020:2.US.2237.20.1
sp. zn. II. ÚS 2237/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 38/10, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2020 č. j. 7 To 186/2020-454 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. května 2020 č. j. 4 PP 39/2014-436, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 53 T 6/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 6 To 56/2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 a 3 písm. a) a b) trestního zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) a d) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 4 PP 39/2014 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu výše uvedeného trestu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 7 let a byla přijata záruka zájmového sdružení Tolerance 2000, o.p.s.
4. Následně se dne 14. 5. 2020 konalo u okresního soudu veřejné zasedání, v němž soud napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel podle §91 odst. 1 trestního zákoníku vykoná zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody v trvání 1908 dnů. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl listinné důkazy, z nichž zjistil, že stěžovatel byl v době zkušební doby rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 3 T 89/2018 uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestného činu se stěžovatel dopustil v lednu roku 2018. Stěžovatel byl dále uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 91 T 43/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 3 To 314/2017 ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč. Tohoto protiprávního jednání se stěžovatel dopustil v období od ledna do března roku 2016. Z centrální evidence stíhaných osob bylo okresním soudem zjištěno, že v době veřejného zasedání je proti stěžovateli vedeno další trestní řízení pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku. Z těchto skutečností okresní soud dovodil, že stěžovatel nevedl ve zkušební době podmíněného propuštění řádný život a rozhodl proto o vykonání zbytku trestu, z něhož byl dříve stěžovatel podmíněně propuštěn. Nebylo v tomto případě namístě použít postupu podle §91 odst. 1 věta druhá trestního zákoníku vzhledem k osobě stěžovatele, u něhož se nejednalo o ojedinělé vybočení z jinak řádně vedeného života. Stěžovatel svoji šanci na vedení řádného života na svobodě dostal, nevyužil ji a je na něj třeba znovu působit výkonem trestu odnětí svobody.
5. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že okresní soud provedl procesně správným způsobem všechny potřebné důkazy a to poté, co byl stěžovatel řádně poučen o svých právech a bylo mu vysvětleno, proč u něj nejsou dány důvody nutné obhajoby. Stěžovatel odvolal plnou moc udělenou svému dřívějšímu obhájci v této věci a k datu konání veřejného zasedání si jiného obhájce nezvolil. Ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce podle §36a odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu, přičemž mezi tam uvedené důvody nutné obhajoby nespadá výkon trestu odnětí svobody. Další námitka stěžovatele, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když neměl k dispozici tlumočníka, je lichá, když stěžovatel již v řízení o podmíněném propuštění v roce 2014 k dotazu předsedkyně senátu uvedl, že tlumočníka nepožaduje a českému jazyku rozumí. Dále uvedl, že na území České republiky se nachází po dobu 21 let (od roku 1993) a chodil zde i do školy, má zde rodinu a mají českou státní příslušnost. I z protokolace jeho výpovědi z veřejného zasedání je zřejmé, že českému jazyku velmi dobře rozumí. Za takové situace okresní soud rozhodující o 6 let později logicky předpokládal, že pokud stěžovatel rozuměl českému jazyku v roce 2014, bude tomu tak i v roce 2020 a tlumočníka neustanovil. Stěžovatel ostatně ani nenamítal, že by něčemu nerozuměl. K námitce, že nebyl pořizován zvukový záznam veřejného zasedání, krajský soud uvedl, že nejde o nijak výjimečný případ a jde o zákonnou možnost, která závisí na rozhodnutí předsedy senátu a personálních možnostech. Není možno nevidět, že veřejné zasedání se konalo v době, kdy personální možnosti soudů jsou omezené vzhledem k nepřítomnosti celé řady protokolujících úřednic z důvodu jejich ošetřování člena rodiny v důsledku koronavirové situace. Okresní soud nepochybil stran hodnocení důkazů a učinil správný závěr, že stěžovatel nevedl řádný život.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho případě byl dán důvod nutné obhajoby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 6 Tz 14/2013 je soud povinen ověřit v rámci přípravy hlavního líčení nebo veřejného zasedání, zda se obviněný nachází ve vazbě či ve výkonu trestu, a v závislosti na svém zjištění zajistit přítomnost obviněného při jednání a výkon jeho obhajovacích práv postupem odpovídajícím zákonu. Pokud soud takto nekoná, přestože se obviněný nachází ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě, jedná se o závažnou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí. Stěžovatel nenachází důvod, pro který by se uvedené závěry neaplikovaly v případě §36a trestního řádu. Současně Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. 12 To 473/98 shledal, že pochybnosti o způsobilosti odsouzeného se náležitě hájit jako důvod nutné obhajoby ve vykonávacím řízení může představovat i neznalost českého jazyka odsouzeným. Stěžovatel se v době rozhodnutí okresního soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a je státním příslušníkem Ukrajiny. Přestože lze souhlasit s tím, že na vykonávací řízení se vztahuje speciální úprava nutné obhajoby obsažená v §36a trestního řádu, nelze odhlédnout od smyslu a účelu nutné obhajoby. Stěžovatel se dovolával toho, že u něj existují pochybnosti náležitě se hájit a soud měl tudíž důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 nebo §36a odst. 1 písm. c) trestního řádu u něj shledat.
7. Dále bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že neměl k dispozici tlumočníka a nebyl schopen náležitě hájit svá práva. Již jen ze jména a příjmení stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel není rodilým mluvčím českého jazyka, přesto nebyl nijak poučen o právu na tlumočníka a nebyl dotázán, zda je schopen komunikace v českém jazyce, zda rozumí průběhu veřejného zasedání a je schopen se náležitě hájit. S touto námitkou se krajský soud nevypořádal a pouze uvedl, že stěžovatel tlumočníka nežádal v roce 2014, když bylo rozhodováno o jeho podmíněném propuštění. Rozhodování o podmíněném propuštění a rozhodování o tom, zda se stěžovatel osvědčil, však nelze závažností a právními následky srovnávat. Standard porozumění, který je nutné u obviněných osob zachovat, a tedy i požadavky, které lze na orgány činné v trestním řízení v této souvislosti klást, je rozdílný. I pokud by stěžovatel v České republice skutečně žil od roku 1993, chodil zde do školy a měl zde rodinu, za situace, kdy namítl, že českému jazyku nerozumí v takové míře, jakou vyžaduje efektivní hájení jeho práv, neobstojí závěr stížnostního soudu, že stěžovatel ovládá základní fráze českého jazyka.
8. Stěžovatel se ohrazuje také proti tomu, že nebyl pořízen zvukový záznam o průběhu veřejného zasedání okresním soudem. K vyhotovení protokolu zapisovatelem na základě diktátu prováděného předsedou senátu má docházet jen výjimečně, na základě rozhodnutí předsedy senátu, jehož vydání je podmíněno existencí důležitých důvodů. Vzhledem k absenci zvukového záznamu se lze pouze domýšlet, co znamená poučení přiměřené povaze věci, tedy zda a v jakém rozsahu byl stěžovatel poučen a zda bylo poučení řádné. K této námitce se stížnostní soud nevyjádřil, to vše za situace, kdy poučení okresního soudu ohledně nutné obhajoby nebylo správné. Stěžovatel nepovažuje nepřítomnost protokolující úřednice za důležitý důvod pro nepořizování zvukového záznamu. Stěžovatel nezpochybňuje, že se veřejné zasedání konalo v době, kdy personální možnosti soudů mohly být omezené, avšak tento důvod není v protokolu zachycen a byl až následně uveden krajským soudem.
9. Stěžovatel je také toho názoru, že v jeho případě mělo dojít k výjimečnému ponechání podmíněného propuštění v platnosti podle §91 odst. 1 trestního zákoníku. Trestný čin padělání a pozměňování peněz, pro který byl stěžovatel odsouzen v říjnu 2009, se stal v roce 2004 a stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 let, přičemž sazba trestu odnětí svobody podle tehdy účinné úpravy obsažené v trestním zákoně činila deset až patnáct let. Podle úpravy obsažené v trestním zákoníku, která se stala účinnou 1. 1. 2010, by sazba trestu odnětí svobody činila pouze 5 až 10 let. Z těchto skutečností stěžovatel dovozuje, že sám zákonodárce razantně snížil typovou společenskou nebezpečnost uvedené trestné činnosti, kterou soud odůvodnil napadené rozhodnutí. Délka zkušební doby, která byla stěžovateli stanovena, byla na horní hranici zkušební doby podmíněného propuštění a navíc se pohybuje uprostřed trestní sazby stanovené pro stejný trestný čin v současnosti. Z toho stěžovatel dovozuje, že obecné soudy přistoupily k posouzení věci formalisticky. Soudy měly přihlédnout k zásadám trestní represe, zejména přiměřenosti trestu. Nyní by měl stěžovatel vykonat trest za skutek z roku 2004, za nějž mu byl uložen trest, který by již o dva měsíce později nebylo možné uložit a jehož část již vykonal. Ve zkušební době se sice dopustil trestné činnosti, avšak byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání toliko 10 měsíců. Napadená rozhodnutí proto považuje stěžovatel za nespravedlivá a neodpovídající závažnosti spáchané trestné činnosti a osobě pachatele. Ve světle judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69 a nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18] napadená rozhodnutí nemohou obstát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. K námitce, že došlo k porušení práva na obhajobu, neboť obecné soudy neshledaly, že je u stěžovatele dán důvod nutné obhajoby, uvádí Ústavní soud, že pochybení na straně obecných soudů neshledal. Podle §36a odst. 1 trestního řádu platí, že odsouzený musí mít obhájce ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, a) je-li jeho svéprávnost omezena, b) je-li ve vazbě, nebo c) jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Žádný z těchto předpokladů však v nyní posuzované věci naplněn nebyl. Pokud stěžovatel tvrdí, že důvodem pro nutnou obhajobu podle §36a odst. 1 písm. c) trestního řádu, tedy že existují pochybnosti o způsobilosti odsouzeného náležitě se hájit, může být neznalost českého jazyka, s tímto lze v obecné rovině souhlasit. Avšak takové pochybnosti u stěžovatele nevyvstaly, jak je popsáno níže.
14. Námitka stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že neměl k dispozici tlumočníka, je poněkud nesrozumitelná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel namítl, že českému jazyku nerozumí, neobstojí závěr krajského soudu, že ovládá základní fráze českého jazyka. V prvé řadě je nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatel žádným způsobem to, že českému jazyku nerozumí, před okresním soudem nenamítal, a to přesto, že se před okresním soudem (v českém jazyce) tázal na svého obhájce, kterému však dříve udělenou plnou moc odvolal, což mu bylo vysvětleno. Nadto nutno korigovat stěžovatelovu námitku v tom, že stížnostní soud neuváděl, že by stěžovatel ovládal "základní fráze" českého jazyka, ale že českému jazyku rozumí velmi dobře, neboť to sám stěžovatel ve stejném řízení o 6 let dříve tvrdil. Stejně tak stížnostní soud neuvedl pouze, že stěžovatel v roce 2014 tlumočníka nežádal, ale právě poukázal na konkrétní tvrzení stěžovatele, z nichž je patrné, že českému jazyku rozumí, a to že žije v České republice od roku 1993, navštěvoval zde školu a má zde rodinu s českým občanstvím. Vzhledem k tomu, že nebylo skutečnosti, která by zavdala okresnímu soudu příčinu domnívat se, že v tomto ohledu došlo ke změně (např. dlouhodobý pobyt stěžovatele mimo Českou republiku, neboť ten uvedl, že v mezidobí žil v Brně), nelze považovat postup okresního soudu za porušující základní práva stěžovatele. Přestože by bylo vhodnější, kdyby byl stěžovatel soudem u veřejného zasedání na potřebu tlumočení dotázán, v této věci nevznikly pochyby o tom, že českému jazyku dobře rozumí a sám tuto skutečnost nerozporoval.
15. Lze se ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že nepořizování zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání by nemělo být pravidlem, avšak současně nelze v posuzovaném případě nespatřovat existenci důležitého důvodu pro jeho nepořízení spočívajícího v absenci protokolujících úřednic. V obecné rovině samozřejmě nelze souhlasit s tím, aby personální či ekonomické restrikce stojící na straně soudů vedly k porušování práv účastníků řízení, avšak zde k takové situaci nedošlo. Personální nedostatek způsobený pandemií Covid-19 vedl toliko k využití zákonné možnosti nepořizovat zvukový záznam o průběhu jednání. O průběhu jednání přitom byl pořízen písemný protokol, o jehož správnosti není důvod pochybovat, pročež je také nutno odmítnout spekulace obhájkyně stěžovatele, že bez zvukového záznamu nelze ověřit, že byl stěžovatel skutečně řádně poučen, jak je uvedeno v protokolu.
16. Konečně k námitce stěžovatele, že v jeho případě mělo být podmíněné propuštění výjimečně ponecháno v platnosti podle §91 odst. 1 trestního zákoníku, uvádí Ústavní soud, že s touto se v žádném případě ztotožnit nelze. Stěžovatel nesprávně argumentuje nepřiléhavou judikaturou vztahující se k rozhodování o podmíněném propuštění (jeho povolení a nikoli rozhodování o osvědčení se ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění), a dále podmíněného odsouzení, přičemž tento nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 je založen na kumulaci dříve podmíněných trestů odnětí svobody, u nichž je postupně rozhodováno o výkonu trestu, tudíž kumulaci trestů, u nichž pachatel nebyl "dostatečně varován" vydáním odsuzujícího rozsudku, když na něj dosud nebylo působeno "tvrdou sankcí", tj. samotným výkonem trestu. K takové situaci zde však zjevně nedošlo. Stěžovatel byl ve výkonu trestu po dobu několika let a poté se ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil úmyslné trestné činnosti, přičemž je nutno vyzdvihnout, že té se dopustil opakovaně, jak stěžovatel opomíjí uvést v ústavní stížnosti. I odsouzení k peněžitému trestu, k čemuž došlo ve druhém případě stěžovatelova odsouzení ve zkušební době, je důležitým důkazem toho, že nevedl řádný život. K argumentaci stěžovatele, že jeho výjimečná situace je dána tím, že záhy po jeho odsouzení byla snížena trestní sazba, lze toliko sdělit, že trest mu byl uložen zcela zákonně a přestože mu poté byla dána šance vykonat trest v délce podstatně kratší (a nacházející se v rámci "nové" trestní sazby), stěžovatel se této šance svým úmyslným protiprávním jednáním vzdal.
17. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu