ECLI:CZ:US:2020:2.US.2257.20.1
sp. zn. II. ÚS 2257/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, Soudní 988/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 61 To 359/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. 43 Nt 715/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Dne 4. 12. 2019 byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 43 Nt 108/2019, a to z důvodů podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. V záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, zamítl návrh na nahrazení vazby uložením omezení spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí, nepřijal nabídku záruky za chování stěžovatele, kterou učinili jeho rodiče, nepřijal nabídku na výkon elektronické kontroly uložených povinností a nepřijal nabídku peněžité záruky.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí obvodního soudu. Dospěl v souladu s obvodním soudem k závěru, že od předchozího rozhodnutí ve věci vazby stěžovatele nedošlo ke změně, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí. Obvodní soud podrobně a logicky rozebral důvody, které ho vedly k obavě, že v případě propuštění na svobodu by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu řízení a opakoval by jednání, které je mu kladeno za vinu. Vzhledem ke stěžovatelově životní neukotvenosti na území České republiky a vysoké společenské škodlivosti trestného jednání, které je mu kladeno za vinu, nelze dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. K námitce stěžovatele, že mu nebyla dána možnost prostudovat spis a vyjádřit se k důvodům vazby, městský soud konstatoval, že žádost o studium spisu podle §73d odst. 3 trestního řádu ve spisovém materiálu nenalezl. S ohledem na předchozí obsáhlé podání stěžovatele a jeho využití práva nevypovídat obvodní soud zjevně nepovažoval osobní slyšení stěžovatele za potřebné pro účely svého rozhodnutí. Městský soud neshledal vzhledem k absenci jakékoli legální výdělečné činnosti stěžovatele na území České republiky přesvědčivým ani tvrzení stěžovatele, že zde do budoucna hodlá s celou rodinou žít. Námitka, že stěžovatel nebyl poučen o svých právech, není důvodná, neboť byl o svých právech poučen za přítomnosti ustanovené obhájkyně a tlumočníka. K námitce, že nerozumí tomu, co je mu kladeno za vinu, městský soud uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno spolu s překladem do rumunského jazyka. Nadto, stěžovatelovým obhájcům bylo umožněno nahlížet do spisu a činit si kopie.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel předně brojí proti procesnímu postupu obecných soudů, neboť obecné soudy rozhodly o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby jako o novém návrhu. Obecné soudy tak opomenuly zásadní argumentaci stěžovatele. Neumožněním účasti stěžovatele na vazebním zasedání navíc došlo k porušení účelu tohoto zasedání. Nebylo mu navíc umožněno prostudovat spis, stěžovatel proto nezná konkrétní skutková zjištění odůvodňující uvalení vazby. Dále namítá, že vazba má na jednotlivce závažné sociální a psychologické důsledky, musí proto být dočasná a podléhá periodickému přezkumu. Obecné soudy se nedostatečně nevypořádaly se stěžovatelovým tvrzením, že neexistují konkrétní důvody propojující stěžovatele s dalšími obviněnými. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu nebyly důvody vazby vyloženy restriktivním způsobem. S ohledem na délku řízení je dle stěžovatele třeba zkoumat aktuálnost vazebních důvodů. Obecné soudy dále dle stěžovatele nezkoumaly, zda jsou skutečně reálné důvody pro obavu z útěku stěžovatele; stěžovatel má reálné vazby na Českou republiku, chce zde bydlet se svou rodinou. Obecné soudy opomenuly návrh stěžovatele na provedení důkazu týkající se zajištěného bydlení. Dle stěžovatele neexistují ani konkrétní skutečnosti odůvodňující uvalení tzv. předstižné vazby. Policie České republiky zajistila vše, co by k údajnému páchání trestné činnosti potřeboval, opakování trestné činnosti je dle stěžovatele z praktického hlediska nemožné. Stěžovatel dále poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva o nutnosti existence tzv. zesilujících důvodů.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
9. K námitce stran údajného procesního pochybení Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy byly konfrontovány s několika podáními obhájce stěžovatele s neurčitým názvem "stížnost proti vzetí do vazby". Jestliže návrh ze dne 17. 4. 2017 vyhodnotily jako nový návrh o propuštění z vazby, který následně posoudily dvě instance obecných soudů, Ústavní soud v tomto postupu nespatřuje žádné pochybení ústavněprávní povahy. Námitky týkající se nemožnosti prostudovat spis a účastnit se vazebního zasedání již podrobně vypořádal městský soud, přičemž Ústavní soud jeho závěry neshledává neudržitelnými.
10. Co se týče samotného posouzení existence vazebních důvodů obecnými soudy, Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a vůbec na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10 či I. ÚS 2208/13).
11. Obvodní soud v posuzovaném případě shledal existenci obavy z útěku stěžovatele [§67 písm. a) trestního řádu] a obavy z možného dalšího páchání trestné činnosti [§67 písm. c) trestního řádu]. Při odůvodnění útěkové vazby dostál požadavkům vyplývajícím z ústavního pořádku, když zkoumal nejen konkrétní vysokou trestní sazbu hrozící stěžovateli z důvodu podezření ze spáchání zvlášť závažné trestné činnosti, nýbrž i skutečnosti zvyšující obavu z útěku jako skutečnost, že stěžovatel není nijak místně vázán v České republice a nemá zde stálé bydliště, zaměstnání, majetek ani žádné zaopatřovací vazby [k tomu srov. blíže nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545) a nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].
12. Ani v odůvodnění existence obavy z možného dalšího páchání trestné činnosti stěžovatelem neshledal Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Obvodní soud odkázal na to, že zisk ze stíhané trestné činnosti tvoří podstatnou část příjmu stěžovatele, neboť nebylo zjištěno, že by stěžovatel na území České republiky provozoval jakoukoli legální činnost, a trestná činnost byla páchána dlouhodobě a organizovaně. Posouzení viny stěžovatele nebylo předmětem přezkoumávaného řízení, Ústavní soud se proto námitkami vztahujícími se k věci samé blíže nezabýval.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve věci rozhodl bezodkladně, nerozhodoval proto již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu