ECLI:CZ:US:2020:2.US.2279.20.1
sp. zn. II. ÚS 2279/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaromíra Adamce, advokáta se sídlem Olštýnská 733/3, Praha 8 - Trója, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2020 č. j. 17 Co 116/2019-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného i jemu předcházejícího rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel v řízení o žalobě o zmatečnost domáhal osvobození od soudních poplatků, které mu však Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. 4 C 1/2019-37 nepřiznal. Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 27. dubna 2020 č. j. 17 Co 116/2019-60 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud v Brně se jako odvolací soud zabýval námitkou podjatosti vznesenou vůči věc projednávajícímu soudci Okresnímu soudu v Prostějově JUDr. Vladimíru Váňovi, kterou posoudil jako námitku odvolací, a po jejím přezkoumání nezjistil žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti jmenovaného soudce. Dále krajský soud vysvětlil, že pro přiznání osvobození od soudních poplatků musí být současně splněny dva zákonné předpoklady, a to, že to odůvodňují zjištěné poměry účastníka a současně že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, jinými slovy musí zde být alespoň určitá pravděpodobnost jeho úspěchu v řízení ve věci. Není-li splněn byť pouze jeden z obou zmíněných předpokladů, není již důvodné zabývat se splněním druhého z nich, neboť ani kladný závěr o jeho splnění by nemohl vést k přiznání požadovaného osvobození. Podle ustálené judikatury se za zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva považují zejména případy, kdy již ze skutkových tvrzení účastníka nebo z jiných nezpochybnitelných zjištění, k nimž není třeba provádět dokazování, nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti, nebo co je obecně známé, je nepochybné, že nároku uplatněnému v řízení ve věci samé nemůže být vyhověno. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, že stěžovatel netvrdil žádný relevantní zmatečnostní důvod, a proto by bylo procesně nehospodárné zabývat se dále tím, zda přiznání osvobození od soudních poplatků odůvodňují jeho nepříznivé majetkové či jiné poměry. Právě s odkazem na to, že okolnosti, které stěžovatel ve své žalobě pro zmatečnost uplatnil a jimiž tuto svou žalobu zdůvodnil, jsou zcela irelevantní a neopodstatněné a nemohou být zákonnými zmatečnostními důvody, dospěl i odvolací soud v napadeném rozhodnutí k závěru, že podaná žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná, a proto není na místě vyhovět žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. S ohledem na nenaplnění této první podmínky se již dále obecné soudy nezabývaly jeho majetkovými poměry.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Jaroslav Burian a JUDr. Hana Příhodová neměli rozhodovat ve věci stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost, a že je považuje za podjaté a měli by být s odkazem na §14 odstavec 3 občanského soudního řádu z projednávání a rozhodnutí stěžovatelovy žaloby vyloučeni, protože rozhodovali ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově ve věci sp. zn. 7 C 115/2002. Stěžovatel v tom spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce.
4. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí s tím, že se obecné soudy nezabývaly jeho majetkovými poměry.
III. Postup a hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud vyžádal rozhodnutí, proti nimž směřuje stěžovatelova žaloba pro zmatečnost a zjistil, že o rozhodnutí Okresního soud v Prostějově č. j. 7 C 115/2002-1202 ze dne 30. 6. 2015 rozhodoval Mgr. Věroslav Řezáč a o rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 79/2016-1457 ze dne 13. 4. 2016 rozhodoval senát ve složení JUDr. Marek Cigánek, JUDr. Věra Skalická a JUDr. Martin Hynek Ústavní soud z vyžádaných rozsudků, vůči nimž směřovala žaloba o zmatečnost, zjistil, že v rozhodujících senátech nebyli zastoupeni ani JUDr. Jaroslav Burian, ani JUDr. Hana Příhodová.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje pouze nesouhlas ve věci rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Rozsah a obsah odůvodnění, které bylo rekapitulováno výše, je danému právnímu problému přiměřený a není ústavně nepřijatelný. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč se nezabývaly stěžovatelovou majetkovou situací.
10. K argumentaci o vyloučení soudců Ústavní soud provedl příslušná zjištění popsaná v bodě 5. tohoto rozhodnutí a zjistil, že v tam citovaných rozhodnutích nerozhodovali ani JUDr. Jaroslav Burian, ani JUDr. Hana Příhodová. Skutečnost, že tito soudci případně rozhodovali v některém ze sporů stěžovatelovy poměrně rozvětvené litigace, nenaplňuje podmínku jejich vyloučení dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, neboť ten vztahuje vyloučení soudců právě jen na případy, byli-li účastni rozhodování o rozhodnutí, proti němuž směřuje zmatečnostní žaloba. Proto ani tato námitka stěžovatele nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
11. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy argumenty nemají ústavní rozměr, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu