ECLI:CZ:US:2020:2.US.2282.20.1
sp. zn. II. ÚS 2282/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Floriána, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem nám. Dr. Tyrše 56, Čechtice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 23 Cdo 1701/2019-597 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2019 č. j. 22 Co 111/2018-543, 22 Co 112/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se proti žalované České republice - Ředitelství silnic a dálnic České republiky domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 697 679 Kč s příslušenstvím, které měla žalovaná získat neoprávněným užíváním stěžovatelova pozemku o výměře 2 463 m2; během řízení vzal svou žalobu co do částky 583 Kč zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 2. 2018 č. j. 12 C 57/2014-462 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 564 027 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 132 486 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit stěžovateli 90% nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 159 321 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu, tedy v částce 537 775 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá. Odvolací soud dále uložil stěžovateli zaplatit žalované částku ve výši 16 363 Kč na náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl v záhlaví označeným usnesením.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše uvedená základní práva byla obecnými soudy porušena tím, že mu nebyla přiznána náhrada za faktické užívání jeho pozemku bez právního důvodu a tím, že obecné soudy neuznaly stěžovatelův nárok v části odpovídající dani z přidané hodnoty. V ústavní stížnosti shrnuje skutkové okolnosti případu a poukazuje na nesprávnost právních závěrů obecných soudů. Stěžovatel dále namítá nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zásady koncentrace řízení. Závěrem se stěžovatel podrobně vymezuje proti závěru odvolacího soudu týkajícího se daně z přidané hodnoty.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat; na ústavní rovině v závěrech obecných soudů žádné nedostatky neshledal. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelovo dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, a muselo proto být odmítnuto.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu