ECLI:CZ:US:2020:2.US.2293.20.1
sp. zn. II. ÚS 2293/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Šofra, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 33 Cdo 1535/2020-161, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2020 č. j. 35 Co 274/2019-124 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. září 2019 č. j. 14 C 5/2016-113, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 1. 8. 2020, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Ze spisu Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že v řízení o žalobě CZ Mini Credit s. r. o. proti žalovanému stěžovateli o zaplacení 4 870 Kč s příslušenstvím okresní soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání ze dne 17. 7. 2018 č. j. 14 C 5/2016-85. Stěžovatel reagoval návrhem na povolení obnovy řízení, který okresní soud zamítl usnesením ze dne 22. 7. 2019 č. j. 14 C 5/2016-104.
3. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení se stěžovatel odvolal, v soudem stanovené lhůtě však nezaplatil soudní poplatek za odvolání a okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolací řízení zastavil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že není pochyb o tom, že stěžovatel jako žalovaný zmeškal propadnou soudcovskou lhůtu, neboť soudní poplatek zaplatil den po jejím uplynutí. Důvody, kterými stěžovatel omlouval opožděné zaplacení soudního poplatku, krajský soud nepovažoval za omluvitelné a poukázal na to, že placení soudního poplatku je jednáním zastupitelným a že nic nebránilo tomu, aby úhradu provedl v daném případě advokát, který stěžovatele zastupoval a kterému byla výzva k zaplacení soudního poplatku řádně doručena. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považoval za splněné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací námitky nevystihly jediný způsobilý dovolací důvod, navíc stěžovatel ani nezpochybnil právní závěr, na němž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (tedy že byl naplněn důvod pro zastavení odvolacího řízení), jeho argumenty směřovaly proti rozsudku pro zmeškání.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení §9 zákona ČNR č. 549/2001 Sb., o soudních poplatcích, a v jeho důsledku i práva na spravedlivý proces. S poukazem na jím citované usnesení Krajského soudu v Brně namítl, že byl-li soudní poplatek za odvolání zaplacen až po rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, ale ještě před rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení, měl odvolací soud napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud tak neučinil, stěžovatelovo odvolání do usnesení o zastavení řízení odvolacímu soudu nepředložil, přestože byl soudní poplatek zaplacen s prodlením jednoho dne. K rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatel neargumentoval.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná, v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu je nepřípustná, a to z následujících důvodů.
7. Po seznámení se s obsahem dovolání (založeného ve spisu okresního soudu, totožného s kopií dovolání poskytnutého Ústavnímu soudu stěžovatelem) Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel nedostál požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neboť konkrétní otázku hmotného či procesního práva ve vztahu ke své věci (k zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání) nijak explicitně nevymezil.
8. Ustanovení §237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud se jím odvolací řízení končí (s výjimkou výluk stanovených v §238 o. s. ř.), na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil. Této povinnosti stěžovatel nedostál.
9. Vzhledem k tomu, že bližší argumentace stěžovatele k protiústavnosti usnesení dovolacího soudu v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., které umožňuje Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu buďto jako nepřípustné, nebo jako vadné. V odůvodnění napadeného usnesení předsedkyně senátu 33 Cdo (§243f odst. 2 o. s. ř.) výslovně uvedla, že tak učinila z důvodů vad, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
10. Přezkoumávané usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu vady spočívající v neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání plně odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, verifikované i stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), ve kterém Ústavní soud vyložil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. body 25 až 42).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
12. Odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
13. Jestliže dovolání vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a stěžovatelem podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejich práv (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud již dříve vyložil, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Je zcela zřejmé, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť Nejvyšší soud v posuzovaném případě neměl prostor, aby o přípustnosti dovolání vůbec uvažoval.
14. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), bylo v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu považovat za přípustnou.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu