ECLI:CZ:US:2020:2.US.2304.20.1
sp. zn. II. ÚS 2304/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Horké, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020 č. j. 51 Co 193/2020-45, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, spisu vedeného pod sp. zn. 40 C 95/2020, doručenek datových zpráv ze dnů 9. 6. 2020 a 28. 6. 2020 a vyjádření Městského soudu v Praze, zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy po vedlejším účastníkovi jako osobě odpovědné za správu domu, ve smyslu §1179 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, žalobou domáhala umožnění nahlížet do jeho bankovních výpisů a dalších dokladů. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník stěžovatelce po podání žaloby umožnil nahlížet do vyžadovaných dokumentů, vzala stěžovatelka svou žalobu zpět. O zpětvzetí žaloby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 20. května 2020 č. j. 40 C 95/2020-25 tak, že řízení zastavil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovatelce vrátil část soudního poplatku (výrok III.). Stěžovatelka následně dle svého tvrzení, které dokládá doručenkou datové zprávy adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 6. 2020, podala odvolání, které dále podáním ze dne 28. 6. 2020 doplnila.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020 č. j. 51 Co 193/2020-45 (dále jen "napadené usnesení") bylo stěžovatelčino odvolání odmítnuto pro nedodržení lhůty. Odvolací soud uvedl, že odvolatel podal odvolání až dne 28. 6. 2020, tedy po uplynutí zákonné lhůty dne 9. 6. 2020, a odvolání tak odmítl podle §218a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
4. Stěžovatelka namítá, že ačkoli bylo její odvolání podáno v zákonné lhůtě, odvolací soud je napadeným usnesením odmítl pro opožděnost. Stěžovatelka rozporuje tvrzení odvolacího soudu, že její odvolání bylo podáno až po zákonné lhůtě dne 28. 6. 2020. Stěžovatelka namítá, že odvolání bylo podáno v poslední den zákonné lhůty dne 9. 6. 2020, což dokládá doručenkou datové zprávy adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 6. 2020 ke sp. zn. 40 C 95/2020. Podání ze dne 28. 6. 2020, jak stěžovatelka dodává, představuje pouze doplnění odvolání, což je na tomto podání i výslovně uvedeno. Stěžovatelka přitom namítá, že právo na odvolání, pokud je zákon zakotvuje, je stěžejní součástí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Neprojednáním jejího odvolání tedy stěžovatelka má za to, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno. Nakonec stěžovatelka namítá, že projednáním odvolání vedlejšího účastníka bylo dále porušeno i její právo na rovnost účastníků řízení.
5. Ústavní soud zaslal účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení ústavní stížnost k vyjádření.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelčinu ústavní stížnost považuje za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dle Městského soudu v Praze stěžovatelka nevyčerpala všechny opravné prostředky podle občanského soudního řádu, neboť nepodala žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu. Obvodní soud pro Prahu 4 a Společenství vlastníků X svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužily.
7. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu, na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
9. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
10. Ve vztahu k usnesení, kterým odvolací soud odvolání odmítl, je Ústavní soud vázán stanoviskem svého pléna. Touto problematikou se plénum Ústavního soudu zabývalo ve svém stanovisku ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.), podle něhož ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu. Podle odůvodnění stanoviska účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, disponuje na základě §229 odst. 4 občanského soudního řádu procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu je třeba žalobu pro zmatečnost podle uvedeného ustanovení považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka