ECLI:CZ:US:2020:2.US.2370.20.1
sp. zn. II. ÚS 2370/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčková a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., právně zastoupené JUDr. Andrejem Kandráčem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti výroku II. a výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020 č. j. 29 Co 555/2019-409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020 č. j. 29 Co 555/2019-409, výrokem II., bylo rozhodnuto o odvolání obou rodičů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 P 352/2018-232 ze dne 7. 8. 2019. Tímto rozsudkem, s ohledem na fakticky probíhající způsob péče, stanovisko nezletilých i opatrovníka, jakož i původní dohodu rodičů, soud prvního stupně svěřil děti do střídavé péče obou rodičů způsobem uvedeným ve výroku I. Při úvaze o výši výživného vycházel soud na straně otce z měsíčního příjmu 71 000 Kč čistého a na straně matky z měsíčního příjmu 30 000 Kč čistého. Přihlédl ke skutečnosti, že děti jsou svěřeny do střídavé péče obou rodičů, jsou tři, zdravé, mající nemalé náklady na školu i kroužky. Stanovené výživné přitom orientačně odpovídá doporučujícím tabulkám Ministerstva spravedlnosti. Dlužné výživné stanovil toliko matce počínaje říjnem 2018, a to zvlášť pro každé z dětí, neboť mezi rodiči není sporu o tom, že valnou většinu nákladů dětí hradil od října 2018 do doby rozhodnutí soudu otec. Ze strany matky se jednalo o odvolání do výroků II., III. a IV. (tj. kromě výroků o svěření do péče a náhrady nákladů řízení) a ze strany otce o odvolání do všech výroků vyjma výroku o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok I. soudu prvního stupně (svěření do střídavé péče) a výrokem II. změnil výrok II. soudu prvního stupně tak, že otec je povinen od 1. 1. 2019 do 15. 3. 2020 přispívat na výživu nezletilé B. částkou 5 500 Kč měsíčně, na výživu nezletilého M. částkou 4 750 Kč měsíčně a na výživu nezletilého V. částkou 4 250 Kč měsíčně, a od 16. 3. 2020 částkami 3 300 Kč, 2 850 Kč a 2 550 Kč měsíčně, vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky. Dluh na výživném otci za dobu od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2020 nevznikl. Výrokem III. potvrdil výši výživného matky určenou výrokem III. soudu prvního stupně a dále změnil výrok IV. soudu prvního stupně ohledně dluhu matky na výživném tak, že dluh činí celkem 121 800 Kč a matka je povinna jej zaplatit otci do 30. 6. 2021.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek není přezkoumatelný vzhledem k tomu, že ve výroku o výživném je podstatně odlišný od rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho odůvodnění je neúplné a nepřesvědčivé a postrádá pečlivé hodnocení všech relevantních okolností, přičemž se nejedná o nedostatky marginální.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení ze strany odvolacího soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně výživného pro tři nezletilé děti, jež byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a stanovení výživného, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti ani o rozsahu vyživovací povinnosti atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž korigoval vyživovací povinnost ve prospěch otce. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výživného pro nezletilé děti, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
6. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již tento soud vypořádal. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledává, že odvolací soud zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení jeho argumentů ve vztahu k vyživovací povinnosti k nezletilým dětem pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak opatrovnický soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu