ECLI:CZ:US:2020:2.US.2391.20.1
sp. zn. II. ÚS 2391/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele N. A.-H., t. č. ve výkonu zabezpečovací detence ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem, se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 290/2020-571 ze dne 2. 6. 2020, usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 19 Dt 8/2013-555 ze dne 4. 5. 2020 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 Nt 1284/2009-59 ze dne 4. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Opavě a Okresního soudu v Kroměříži, neboť jimi mělo dojít k porušení především čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i analogických ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech, především čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto o dalším trvání zabezpečovací detence stěžovatele. Stěžovatel se v roce 2006 dopustil jednání, které by mělo znaky pokračujícího trestného činu loupeže (v kvalifikované skutkové podstatě, jako zvlášť závažného trestného činu) podle tehdejšího trestního zákona; trestní stíhání však bylo zastaveno, neboť stěžovatel nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Jeho pobyt na svobodě bez specializovaného léčení byl shledán nebezpečný, a proto mu, v souladu s tehdy účinnou právní úpravou, bylo uloženo ochranné léčení (v dubnu 2007); přitom již předtím, v lednu 2007, nastoupil do Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 Nt 1284/2009-59 ze dne 4. 3. 2010, napadeným ústavní stížností, bylo stěžovateli uložené ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ústavní formě přeměněno na zabezpečovací detenci, podle §99 odst. 5 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, neboť ochranné léčení neplnilo svůj účel, nebylo možno zabezpečit ochranu společnosti a byly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 1 trestního zákoníku v témže znění. Následně bylo periodicky rozhodováno o trvání zabezpečovací detence, již tak stěžovatel vykonává od 29. 3. 2010 dosud.
3. Okresní soud v Opavě ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení a rozhodl, že zabezpečovací detence nadále trvá. Své rozhodnutí učinil na podkladě návrhu na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení, vyjádření stěžovatele při veřejném zasedání, aktuální zprávy o průběhu zabezpečovací detence z března 2020 a jejího aktualizovaného doplňku z konce dubna 2020, vyjádření ošetřující psychiatričky a znaleckého posudku vypracovaného v únoru 2020 znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie. Okresní soud shledal, že nelze odůvodněně očekávat, že by ve stěžovatelově případě mohlo být účinné ochrany společnosti dosaženo mírnějším opatřením v podobě ochranného léčení, byť v ústavní formě. Stěžovatel sice v posledním období, na rozdíl od mnoha dřívějších, učinil krok pozitivním směrem, na přelomu roku přistoupil ke změně medikace na účinnější typ a také ke skupinové psychoterapii, což dříve odmítal. Tyto změny jsou však zatím pouze krátkodobé a pozitivní trend u stěžovatele je nutno ještě po nějakou dobu sledovat, aby bylo možné učinit závěr o tom, že se z jeho strany nejedná pouze o účelové jednání, ale došlo u něj ke skutečné změně postoje, která by do budoucna mohla vést k úspěšnému zvládnutí léčby ve volnějším režimu ochranného léčení v ústavní formě. Mimoto stále přetrvává společenská nebezpečnost pobytu stěžovatele na svobodě, při němž by hrozilo opakování dalších závažných protiprávních jednání, jakých se stěžovatel v minulosti opakovaně dopouštěl před uložením ochranného léčení; zájem na ochraně společnost tak dosud vyžaduje pokračování zabezpečovací detence.
4. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podali stížnost stěžovatel a jeho opatrovník; Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (výrok I.) a stížnost opatrovníka stěžovatele jako opožděnou (výrok II.). Krajský soud zdůraznil, že zabezpečovací detence je sice krajním řešením, avšak toto řešení je u stěžovatele nutné pro ochranu společnosti, s ohledem na povahu jeho dušení poruchy a možnosti působení na něj. Krajský soud nepřehlédl pozitivní posun stěžovatele ve vztahu k léčbě; současně však poukázal na závěry znalkyň, podle nichž bude možno objektivně posoudit změny v přístupu stěžovatele nejdříve po roce, kdy by mohlo dojít k novému přezkumu zdravotního stavu stěžovatele a posouzení nutnosti pokračování v zabezpečovací detenci či možnosti její změny na ústavní ochranné léčení. Krajský soud neshledal zabezpečovací detenci stěžovatele rozpornou ani s judikaturou ESLP.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti popsaným rozhodnutím obecných soudů z roku 2010 a roku 2020; ve vztahu k usnesení krajského soudu je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že je jí napadán jen výrok I. tohoto usnesení krajského soudu o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh zabezpečovací detence i soudního řízení a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 497/18) i zahraniční, zejména Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"; rozsudek ve věci M. proti Německu ze dne 17. 12. 2009 č. 19359/04). Zdůrazňuje, že ve výkonu zabezpečovací detence již strávil více než 10 let a že podoba jejího výkonu se v České republice jen minimálně liší od výkonu trestu odnětí svobody. Předchozím klíčovým argumentem při periodickém prodlužování zabezpečovací detence byl poukaz na stěžovatelovo odmítání určité léčby a jeho nedostatečnou spolupráci při psychoterapii; při nynějším soudním řízení ovšem bylo prokázáno, že stěžovatel na danou léčbu již přistoupil a je aktivní i při psychoterapii; soudy navíc nevysvětlily, proč by jeho spolupráce měla být jen proklamativní, jak uvedly. V napadených rozhodnutích se soudy rovněž pouze velmi obecně a nekonkrétně zabývají společenskou nebezpečností stěžovatele a nedostatečností jeho případného pobytu na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny (nikoli jen na svobodě). Stěžovatel současně připomíná, že mezi pacienty se schizofrenním onemocněním, k nimž patří, převažují ti, u nichž se nedaří onemocnění příliš úspěšně medikamentózně a psychoterapeuticky zaléčit ani při plné spolupráci. Celkově má za to, že v napadených rozhodnutích z roku 2020 schází dostatečné odůvodnění pro tak intenzivní zásah do jeho práva na osobní svobodu, jakým je prodloužení trvání zabezpečovací detence o další rok, a podle stěžovatele jde o zásah neproporcionální zájmu na ochraně společnosti.
6. Dále stěžovatel namítá, že ke změně jeho ochranného léčení na zabezpečovací detenci došlo retroaktivně a bez zákonného podkladu. K jeho protiprávnímu jednání i uložení ochranného léčení došlo ještě před zavedením institutu zabezpečovací detence do právního řádu; a ke změně ochranného léčení na zabezpečovací detenci došlo před přijetím zákona č. 330/2011 Sb., novelizujícího trestní zákoník co do možnosti změny ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Mimoto stěžovatel během tříletého výkonu ochranného léčení nepáchal žádnou činnost charakteru trestné činnosti, a to ani když se nacházel mimo psychiatrickou léčebnu (na základě dovolenky či při svém útěku). Stěžovatel poukazuje na odbornou literaturu a judikaturu ESLP, podle nichž lze z hlediska ústavních práv považovat zabezpečovací detenci za trest a její uložení v případech, jako je stěžovatelův (kdy k postihovanému jednání došlo před zavedením tohoto opatření v českém trestním řádu), za rozporné s čl. 40 odst. 6 Listiny, respektive čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pak Ústavní soud návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní stížností jsou napadena tři rozhodnutí obecných soudů. V části, v níž směřuje proti rozhodnutím Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě z roku 2020, je ústavní stížnost projednatelná; byla však shledána zjevně neopodstatněnou. V části, v níž směřuje proti rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži z roku 2010, je ústavní stížnost zjevně podána po zákonné lhůtě, která podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012 činila 60 dnů od doručení rozhodnutí (podle téhož ustanovení v aktuálním znění činí dva měsíce od doručení rozhodnutí). Napadené usnesení Okresního soudu v Kroměříži bylo vydáno v roce 2010, ústavní stížnost proti němu byla podána v roce 2020; je tedy zřejmé, že ústavní stížnost v této části byla podána po zákonem stanovené lhůtě (krom toho toto usnesení Okresního soudu v Kroměříži nepředstavuje ani rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatele, neboť proti němu byla přípustná stížnost; přitom není zřejmé, zda tohoto opravného prostředku stěžovatel v minulosti využil).
10. Ve vztahu k ústavní stížnosti v rozsahu, v němž je projednatelná, pak Ústavní soud uvádí následující.
11. Zabezpečovací detence představuje vždy velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce a tomu odpovídají též nároky kladené na obecné soudy při rozhodování o této formě omezení osobní svobody, a to jak z hlediska důkazního standardu, tak z hlediska odůvodnění rozhodnutí. Při rozhodování o (další) zabezpečovací detenci musí být mimo jiné pečlivě zvažována a posuzována přiměřenost toho opatření, stejně jako jeho nezbytnost, tedy zda by dostatečná ochrana společnost nemohla být zajištěna již mírnějším opatřením, například ochranným léčením ústavním (nález sp. zn. I. ÚS 497/18 ze dne 18. 7. 2018 (N 126/90 SbNU 109), body 27, 31 a 37; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na https://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě, kdy stěžovatel brojí proti dalšímu prodloužení své zabezpečovací detence, proto Ústavní soud musel posoudit, zda si obecné soudy při tomto rozhodování opatřily dostatek podkladů, zda respektovaly procesní práva stěžovatele, zda své závěry dostatečně zdůvodnily a při rozhodování nevybočily z mezí vyplývajících z ústavního pořádku, vymezených v judikatuře Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 574/19 ze dne 16. 4. 2019).
12. V projednávaném případě byly, jak se podává z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti, v řízení dodrženy veškeré procesní záruky, okresní soud rozhodoval ve veřejném zasedání a stěžovateli byla dána řádná možnost se vyjádřit, do řízení byl zapojen také opatrovník stěžovatele, s jehož argumentací se vypořádal okresní soud ve svém rozhodnutí, které mu rovněž doručil a proti němuž měl opatrovník možnost podat stížnost (přestože jeho stížnost nakonec byla zamítnuta pro opožděnost). Z napadených rozhodnutí je taktéž zřejmé, že obecné soudy si v rámci svého rozhodování opatřily dostatek relevantních podkladů, nespolehly se jen na zprávy podané přímo ústavem pro výkon zabezpečovací detence a ošetřující lékařkou, ale byl vypracován také aktuální znalecký posudek a obě znalkyně byly též vyslechnuty při veřejném zasedání. Z napadených rozhodnutí se dále podává, že obecné soudy se všemi zjištěnými informacemi pečlivě zabývaly a posuzovaly všechna podstatná hlediska pro rozhodnutí, zda je odůvodněno další trvání zabezpečovací detence či zda je namístě ji ukončit a například změnit na ústavní ochranné léčení, což by preferoval stěžovatel. Ačkoli závěry obecných soudů ohledně nedostatečnosti ochranného léčení při současné situaci stěžovatele mohly být v napadených rozhodnutích rozvedeny rozsáhleji, lze je stále považovat za ústavně přijatelné a dostatečné. Obecné soudy zřetelně vysvětlily, že stěžovatel v rámci výkonu zabezpečovací detence dříve přistupoval k léčbě i terapiím spíše odmítavě, což se změnilo teprve před krátkou dobou, na přelomu let 2019 a 2020; a je třeba několik dalších měsíců vyčkat, zda se bude jednat o skutečnou a trvalejší změnu stěžovatelova postoje, která by pak v budoucnu mohla vést k úspěšnému zvládání léčby i ve volnějším režimu ústavního ochranného léčení. Přitom původně uložené ústavní ochranné léčení bylo u stěžovatele na zabezpečovací detenci v minulosti změněno právě proto, že stěžovatel nedodržoval léčebný režim, léčebnu svévolně opouštěl, užíval návykové látky, hrozily tak nové ataky psychózy.
13. Ústavní soud si je vědom, že zabezpečovací detence je nejpřísnější a nejsilnější ochranné opatření omezující osobní svobodu pachatelů činů jinak trestných; takto je třeba s ní zacházet a ukládat dotčeným osobám pouze v případě, že mírnější opatření nestačí - to pak samozřejmě platí i pro její prodlužování. Je rovněž na pováženou, že stěžovatel ve výkonu ochranných opatření omezujících jeho osobní svobodu strávil již přes 13 let a v zabezpečovací detenci je více než 10 let. Při zvažování nezbytnosti jejího dalšího trvání je pak třeba vzít v úvahu i to, že stěžovatelův čin, v souvislosti s nímž mu ochranné opatření bylo uloženo, byl sice vysoké závažnosti, ale v podstatě majetkového charakteru, nezahrnoval násilnou činnost. Za současné situace nicméně Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí, prodlužující zabezpečovací detenci stěžovatele, vybočovala z mezí daných ústavním pořádkem a zejména základními právy stěžovatele. Jak shora uvedeno, napadená rozhodnutí se dostatečně zabývala všemi relevantními hledisky a ústavně přijatelným způsobem odůvodnila, proč je trvání zabezpečovací detence stěžovatele pro ochranu společnosti nadále nezbytné a zatím nepostačí jeho změna na ústavní ochranné léčení. Z napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, za jakých okolností by například při příštím přezkumu, k němuž dojde nejpozději v první polovině roku 2021, připadala v úvahu změna zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, neboli za jakých okolností by ústavní ochranné léčení stěžovatele mohlo být shledáno jako dostatečné opatření pro ochranu společnosti.
14. Stěžovatel dále namítá, že jeho zabezpečovací detence je od začátku neústavní a nezákonná, neboť ke změně ochranného léčení na zabezpečovací detenci v jeho případě došlo nepřípustně retroaktivně a bez zákonného podkladu. Ani těmto námitkám nemůže Ústavní soud přisvědčit.
15. Pokud jde o zákonný podklad, Ústavní soud poukazuje na §3 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, podle nějž se o ochranném opatření rozhoduje vždy podle zákona účinného v době rozhodování o ochranném opatření (toto ustanovení dosud nikdy nebylo novelizováno). Podle §99 odst. 5 věty druhé trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 bylo možné ústavní ochranné léčení změnit za podmínek §100 odst. 1 nebo 2 na zabezpečovací detenci; podle §100 odst. 1 trestního zákoníku v témže znění pak byla zabezpečovací detence ukládána mimo jiné pachateli činu jinak trestného naplňujícího znaky zvlášť závažného zločinu, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Tyto podmínky přitom byly v případě stěžovatele shledány za splněné [stěžovatelovo jednání mělo znaky zvlášť závažného trestného činu, respektive zvlášť závažného zločinu loupeže jak podle zákona účinného v době jeho spáchání (tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v relevantním znění), tak podle zákona účinného v době přeměny ochranného léčení na zabezpečovací detenci (tj. trestního zákoníku v relevantním znění)].
16. Nepřípustnou retroaktivitu změny ochranného léčení na zabezpečovací detenci ve svém případě pak stěžovatel opírá o závěr, že zabezpečovací detence je trestem, přičemž čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy zapovídají uložení trestu přísnějšího, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje zejména na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
17. Z hlediska čl. 7 odst. 1 Úmluvy je klíčovou otázkou, zda lze zabezpečovací detenci považovat za trest ve smyslu tohoto ustanovení. Při tomto zkoumání je první podstatnou otázkou, zda dotčené opatření bylo uloženo po odsouzení za "trestný čin"; dalšími relevantními hledisky pak jsou charakterizace daného opatření v rámci vnitrostátního práva, jeho povaha a účel, řízení a procesy související s jeho ukládáním a výkonem, jakož i jeho přísnost (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ilnseher proti Německu ze dne 4. 12. 2018 č. 10211/12 a 27505/14, §87; rozsudek ESLP ve věci M. proti Německu ze dne 17. 12. 2009 č. 19359/04, §120). V citovaném rozsudku ve věci M. proti Německu, který zmiňuje stěžovatel, ESLP shledal, že zabezpečovací (preventivní) detenci v podobě, jakou měla v rozhodném období v Německu a v jaké byla vykonávána stěžovatelem - bez podmínky duševní poruchy pro její uložení, vykonávaná oddělených křídlech běžných věznic a bez podstatných rozdílů od výkonu trestu odnětí svobody - je třeba klasifikovat jako trest. Po změně podoby zabezpečovací detence v návaznosti na přijetí nové právní úpravy v Německu nicméně ESLP tuto klasifikaci v pozdějších případech změnil. V rozsudku velkého senátu ve věci Ilnseher proti Německu tak již ESLP za "trest" nepovažoval zabezpečovací detenci stěžovatele, která mu byla uložena jako pachateli trestného činu s duševní poruchou a byla vykonávána ve zvláštním zařízení (nikoli ve věznici, a to ani v odděleném křídle). Rozhodujícím aspektem při tomto hodnocení bylo pro ESLP to, že stěžovateli byla zabezpečovací detence uložena za účelem a s ohledem na potřebu léčení jeho duševní poruchy; chovancům, jako byl stěžovatel, byla odborným personálem poskytována individuální lékařská a terapeutická péče v souladu s individuálním plánem zacházení (péče) - v tomto režimu tak zabezpečovací detence měla především preventivní účel, a naopak aspekt trestání v ní byl umenšen natolik, že ji již nebylo možnot považovat za "trest" ve smyslu čl. 7 odst. 1 Úmluvy (na rozdíl od případů, kdy takové opatření nebylo uloženo a vykonáváno za účelem léčby duševní poruchy dotčené osoby; viz zejména §103, 105, 109-112 a 120 citovaného rozsudku velkého senátu ESLP).
18. Popsané podmínky, za nichž zabezpečovací detence není "trestem" ve smyslu čl. 7 odst. 1 Úmluvy, jsou přitom obdobně splněny i v nyní posuzovaném případě stěžovatele. Stěžovatel do zabezpečovací detence umístěn nikoli za účelem potrestání, ale předně za účelem ochrany společnosti, v souvislosti se svým duševním onemocněním (paranoidní schizofrenií). V souladu s tím je také stěžovateli v zabezpečovací detenci poskytována odpovídající léčba a terapie, kterou zajišťují odborní pracovníci. Zabezpečovací detence je v České republice vykonávána ve zvláštních zařízeních, a to ústavech pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy (§100 odst. 4 trestního zákoníku, §1 odst. 3 zákona č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; nehledě na to, že v praxi se tyto ústavy nachází ve společných areálech s věznicemi). Osoby umístěné do výkonu zabezpečovací detence jsou zařazovány do programů s konkrétně formulovanými cíli působení a metodami zacházení s danou osobou směřujícími k dosažení tohoto cíle (§25 zákona o výkonu zabezpečovací detence). I v případě stěžovatele tedy zabezpečovací detence, jako ochranné opatření, sleduje primárně preventivní účel a není rozporná se zákazem uložení trestu přísnějšího, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
19. Lze tak shrnout, že napadená rozhodnutí Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě nevybočují z mezí daných ústavním pořádkem a nejsou v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
20. Vzhledem ke všemu shora uvedenému tak podaná ústavní stížnost byla odmítnuta, a to zčásti jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (v rozsahu, v něž bylo napadeno usnesení Okresního soudu v Kroměříži z roku 2010), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (v rozsahu, v němž byla napadena usnesení Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě z roku 2020).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu